Lefkáda 2014
Juřka, Kuba, Koudy, Maňa, Michal
Albánie – Lefkáda – 6.-20.září 2014
Garmin Advantures od Michala
[hr style=”gradient” size=”20px”]
[space size=”0px”]
[columns] [span6] [kad_youtube url=”https://youtu.be/7g63d8wzJHc”] [/span6][span6]
[/span6][/columns][hr style=”gradient” size=”20px”]
[space size=”30px”]
Autor textu “Kuba”
[tabs][tab title=”-1-” start=open]
6.9.2014 | 670 km | Garáž, Kemp Bihač (Bosna)
Je to tady, vyrážíme na další, již tradiční velkou letní motodovolenou, nebo řekněme spíše expedici, tentokráte s cílem na ostrově Lefkáda v Řecku. Toto místo bereme spíše jako takový konečný bod, na kterém si odpočineme, okoupeme v moři před a po předpokládaných zážitcích z Albánie, která je asi tou stěžejní zemí letošní dovči. Vyrážíme tři, ve složení Juřka na BMW GS 1200 „na hlínách“, Maňa na BMW GS 1100 „Karosa“ a já (Kuba) se svou Hondou CB 1300 „CéBéTourer“
Lefkáda nemá být pouze místem odpočinku, ale také setkání. Setkání s dalšíma dvěma blázny, kteří mají dost málo rozumu na to, aby podobný nesmysl uskutečnili. Těmi blázny jsou Barzjací motorkáři Michal na Hondě CBF 1000 a Koudy na V-Stromu 1000 od Suzuki.
Dnes je úkol jasný a to co nejrychleji doletět po rakouské dálnici, pak skrze Slovinsko a Chorvatsko do města Bihač, kde máme vyhlídlý kemp. V Rakousku na dálnici začalo pršet a pak už se jelo v podstatě pořád v dešti nebo mírném mrholení. Když zrovna nepršelo, byly mokré cesty a nedalo se přílišmazat. Slovinsko jsme přejeli mimo dálnici z důvodu nekřesťanské ceny jejich dálniční známky a také proto, že skrze Slovinsko jsme měli ujet jen velmi malou porci kilometrů a tak by nám to za to nestálo, v Chorvatsku v Karlovacu jsme sjeli směr Bihač, poprchalo, pěkná a zajímavá cesta plná zatáček v zajímavé přírodě, ale nejelo to. Omezení rychlosti, první den s plně naloženými koráby, auta a nedalo se předjíždět, do toho déšť, začalo se stmívat…. Překročili jsme hranice do Bosny, byla zvláštní tma. Jakoby v této zemi byl menší světelný šum, působilo to magicky – alespoň teda na mě, jinak světelný šum, který mi pálili kluci svými potkávacími přes zrcátka do ksich… zde pochopitelně byl . Objevily se první mešity, objevit však kemp i dle navigace a přesných GPS souřadnic dle internetových stránek – nemožné. Vždy jsme dojeli někam, kde kemp měl být, ale nebylo zde vůbec nic. Vždy jsme se dostali na stejné místo, jen z jiné strany. Nakonec museli poradit místní. Vyrážíme tedy dle jejich rad. Kluci málem přejeli prase, já uhýbal psovi… těch je tu mimochodem nějak víc, než je obvyklé. Jalubjané by měli radost ☺. Večer. Kemp, jsme tu sami, domácí nosí plechovky piva, prej česká licence… a fakt… pivo dobré Během toho ohříváme Advenčráky (Adventure menu – pokrm v cestovatelském obalu s dlouhou životností), baštíme májku, poprvé vytahuji slivovici, kecáme, jdeme spát…..
[/tab]
[tab title=”-2-“]
8.9.2014 | 347 km | Bihač (Bosna), Jajce, Bugojno, Ščit, Posušje, Mostar, kemp u obce Blagaj (taky Bosna)
odjezd kolem 11 z kempu u Bihače. Prvoplán byl zdolat nejhroznější extrémní řeku na nafukovacím raftu, přičemž by nám hrozilo smrtelné nebezpečí, nicméně stav vody byl ještě o chlup horší díky zrovna odcházejícím záplavám. Náš výhled na MOŽNOU smrt utopením díky stavu řeku předefinováváme na JISTOU smrt a proto máváme rukou a vyrážíme dál. Vždyť nejen Bosna, ale i Černá hora jsou země raftingu zaslíbené. Však se dočkáme. Vyrážíme tedy dál na dvou kolech směrem na jih. Po 300 metrech jsme narazili na 1. šotolinku…. v ten okamžik jsme ještě vůbec netušili, co nás dnes ještě čeká :-\ Cesta šla naprosto úchvatně… šotolinka po 500 metrech skončila a pak už nás čekala jen volná silnice mezi pláněmi, výhled na všechny strany, žádné vesnice, auta, nic… jen pastevci, ovce, krávy… najednou Juřka stojí… došel benzín. Chtěli jsme vzít už před nějakou dobou, ale trošičku nás zaskočila nefunkčnost místní pumpy a tak nezbývalo, než to zkusit a jet dál. No…. Nevyšlo to. Po hodinovém vymýšlení, jak Juřku dotáhnout k 10 km vzdálené benzince, abychom ho v této pustině nenechali samotného a hledání Maňového čuramentu k vypuštění benzinu z jeho strategických zásob pro střední evropu (rozuměj nádrže) s Maňou vyrážíme na benzinku s PET lahvi. Maňa sice celé léto pilně četl a studoval GS fórum, aby na Báwo nainstaloval vypouštěcí mechanizmus, nicméně čurament k jeho vypuštění tak dokonale schoval ve své bagáži, že ho ani sám nedokázal najít Za Juřkou se vracím sám s PET lahví v klíně a zase zpět na benzinku – tentokrát už s Juřkou v zrcátku. Natankovat dvanáctku Báwo a maže se dál – pohled do zrcátka je zase takový, jaký má být a jaký mě uklidňuje – Dvě Báwa na ocase ☺. Opět stejnou cestou, ne nudnou, ne zábavnou, ale s hezkým okolím. Pak se to trošku zúžilo, zatáčky méně přehledné, celé trochu pomalejší, víc aut. Jedeme do Ščitu u Ramského jezera. Jedná se o náhodně vybrané město na nesmyslném poloostrově – na mapě to vypadalo až komicky a my to prostě museli vidět. Je tu nějaká slavnost… přijíždíme, míjíme štrůdly lidí, parkujeme, korzujeme, dáváme 6 dvoudecových Coca-Col, na které nás Juřka zve za to, že jsme se s PET láhví vrátili a pokračujeme pryč… je to tu samý svatý…. slavnosti jsou asi nějaké náboženské. Jedeme dál směr Blidinje. Odbočujeme z hlavní, místní říkají, že tam vede „makadam strasse“…. domlouváme se, že to zkusíme a uvidíme. Neviděli jsme nic a vyzkoušeli jsme to celých 7,5 km do vesnice Dolanji. Byla to saaakra náročná cesta po lesní makadamové cestě s vymletými korýtky, kde při deštích valí voda…. CB Tourer projíždí a celou cestu mi sprostě nadává. Nakonec jako zázrakem jediný stroj, který nelehl. Juřka s tím pleskl, pak to opřel o Maňu a šli k zemi oba…. 4 cm vedle CB… uffff. Od té chvíle jsem potřeboval nové spodní prádlo. Pak jsme se dostali k Blidinjskemu jezeru. Krása. Krajina jak z pořadů o Kanadě, širé pláně, kolem hory, sem tam lyžařský svah.
Opět hledáme benzíku se zoufalstvím ve tvářích…. našli jsme, pohoda, jsme mistři světa, jedeme dál. Začíná se stmívat, Mostar je 60 km. Nádhernou cestou a po super noční jízdě zatáčkovitou silnicí dorážíme do Mostaru. Je tma, proslulý most je nádherně nasvícený, atmosféra jistě lepší, než přes den. Připomíná mi to noční výlet do Benátek v roce 2010. Tak, Mostar dobrý, ale je nutno jít spát. Honem do Blagaje, do kempu… pod granátové jabloně…. doušek slivovice a dobrou.
[/tab]
[tab title=”-3-“]
9.9.2014 | 231 km | Blagaj (Bosna), Gacko, Brod, Žabljak (Černá Hora)
odjezd z “kempu”, kde měl být dle cedulí i „swiming půl“…. to si asi borec dělal srandu. Vyrazili jsme do hor, po par kilometrech fotíme nějakou zříceninu. Dál je cesta poměrně pěkná a motorkářsky zajímavá, se zajímavou krajinou, jakoby země nikoho. Pokud by člověk chtěl ztratit identitu a někde začít žít jako novy člověk, je to tu ideální místo. Jedeme směr město Gacko. Jak se blížíme, už z dálky je vidět oblak, který se valí z místní tepelné elektrárny, kolem které se rozléhá povrchový důl. Vypadá to děsivě, totálně zničená krajina na poměrně velké ploše, všudypřítomný prach, špína…. zákaz focení. Ve městě odbočujeme opět do hor, kde to s krajinou začíná být zase veselejší. Silnice se krásně line mezi kameny, stromy, travnatými palouky….ideální cesta na zablbnuti a taky si to jedu Nějaký „závodník“ to na mě zkouší v Golfu, ale popravdě – moc šancí nedostal Valíme směr město Foča, zde přejíždíme řeku Drinu a vydáváme se směrem na Černou Horu. Cesta tak na jedno auto, hrbatá, popraskaná, polepená, nepřehledná, jde to pomalu, ale jistě. Rychlost asi 40-60 km/h. Narážíme na hraniční přechod… boudu se dvěma závorami… chtěli i zelenou kartu, pak po dřevěném mostě přes vodáckou řeku na druhou stranu – druhý břeh, takže do Monte Negro. Jeli jsme kaňonem linoucím se kolem řeky Piva, přes přehradní hráz, kolem Pivsko Jazero. Krásné výhledy, odbočili jsme směr Trsa a přes národní park Durmitor do Žabljaku. Durmitor je krásný, ale pršelo, teplota 10°C, nejvyšší bod – sedlo s názvem Sedlo, 1907 mnm. Nějak si to jedem, Maňa bez nepromoku durch, my s Juřkou suší, ale prochlazení. S Juřkou se alespoň sporadicky věnujeme focení, nicméně Maňa je tak zmrzlý, že není schopen mačkat brzdu a jede – do teplých krajin , tedy z parku do nižších poloh. My s Juřkou ho následujeme, pak kouknu do zrcátka a ….. sakra, zase jedu sám. Čekám, otáčím, pak z poza kopce vyjíždí Juřa a praví: „Kuva, se to zatočilo a já jel rovně “ Protisvah mu zachránil kejhák a zbytek dovolené a jede se dál. V Žabljaku nám u obchodu borec nabízí ubytko v baráku za 8 Éček. Berem to… bude hlína . Nakonec se dozvídáme, že bydlíme se dvěma Belgičankama (to by šlo), jedním Belgičanem (to už je horší), jedním Libijcem (tady spát nebudu), dvěma motorkářema z polska (ale asi to risknu) a pak několika domácími (i holky, takže je rozhodnuto ). Zvenčí ještě okukuju chajdalůpku a ptám se, kam se ti lidi naskládají. My máme aspoň svůj pokoj, ale Libijec do svého kutlochu chodí přes pokoj Poláku – tak tohle za střízliva nepůjde, to je masakr . S polákama se dáváme do řeči a vyrážíme do města na jídlo, kde se setkáváme s Libijcem a všichni svorně pijeme a kecáme. Sranda Bydlíme v zástavbě domků, kde to vypadá jak na Islandu nebo Skandinávii. Zajímavé… Stále je nám ale všude zima a tak se začínáme zajímat, proč. Zjišťujeme, že Žabljak je asi necelých 1500 mnm, čímž je vše vysvětleno ☺.
[/tab]
[tab title=”-4-“]
10.9.2014 | 267 km | Žabljak (Černá Hora), Mojkovac, Kolašin, Podgorica, Shkodër (Albánie)
Vyrážíme skrz další část Durmitoru dále Černou Horou. Svítí sluníčko, ale vzhledem k nadmořské výšce je chladno. Cesta krásná, zatáčky, jede to rychle, plynule, dokola hory, hezké výhledy… Cestou míjíme cca 170 m vysoký most přes řeku, kde se provozuje adrenalinový zážitek – Zip Line. Přivážou nebožáka na lano a pošlou ho přes kaňon. Zrovna jsme minuli otevíračku, jinak už bychom jeli… a jak nás znám, tak aj s motorkama . Po nějakém čase se dozvídáme, že Tara kaňon, jak se údolí se zařezanou říčkou na dně jmenuje, je druhý nejhlubší kaňon v Evropě a my podél něj putujeme pořád dál směr město Podgorica. Jízda kaňonem je neuvěřitelná, zastavujeme u pomníku nějakého významného černohorského olympijského lyžaře, stále se pohybujeme v horách a ve vysokých nadmořských výškách přes 1000 mnm. Ani si to neuvědomujeme. To až začneme z hor sjíždět. Překrásné výhledy zpět na vzdalující se horské masívy, rychlá zatáčkovitá kvalitní silnice stále mírně z kopce, teplota se zvyšuje, pneumatiky musí konečně makat na 100% … paráda. Při každém pohledu kolem sebe nebo směrem zpět se člověku tají dech, když vidí obrovské skalnaté masivy. Jakmile se dostáváme z hor, krajina přestává být tak zábavná a hezká, přijíždíme do Podgorice, projíždíme ji naloženi ve vlastní šťávě a směřujeme na Shkodër, kolem Skaderského jezera z jižní strany. Jedeme úzkou silničkou akorát na jedno auto, která lemuje jezero. Zastavíme v obci Muriči a koupeme se. Oddech, pohoda, relax. Pak jedeme dál, sjedeme na hlavní a směr hranice s Alibabánií … na benzince tankuje Lamborghini, vedle rezavý traktor s řidičem v saku… Už tohle napovídá, že tady bude prdel krásné paradoxy. Jedem, hranice pohoda a hned na nás dýchla Albánie – všude bordel … slovem všude myslím opravdu všude…. ale jako opravdu fakt všude…. a mega bordel… a fakt všude. Vjedeme do Shkodëru, což je vstupní brána do Albánie – mumraj, zmatek – tady každý jede, kam a jak potřebuje. Žádný systém, všude se troubí, po obrovském kruháči běhají děcka, psi, jezdí kola, vozíčkáři … vše najednou a v jeden okamžik…. zase bordel. Projíždíme Shkodër a jdeme do kempu Lake Resort, který je na severním břehu Skaderského jezera cca 30 km od Shkodëru…. na místní poměry luxus, cena 5E na osobu s motorkou a se vším … pohoda. Potkáváme Ostraváky, kecáme, dáváme pivko a večeři a jde se spát.
[/tab]
[tab title=”-5-“]
11.9.2014 | 360 km | Shkodër, Durës, Golem, Vlorë, Sarande
Cesta vnitrozemskou Albánií je nudná, bordel, silnice zatím v pohodě, najedeme na dálnici směr Dures, pak zase sjedeme, všude nějaké domky, baráky, bez systému, rozfrcané, zase bordel. Stavíme u moře, že dáme Májku na pláži – na pláži bordel, v tom bordelu se válí lidi na asi príma dovolené… je mi z toho smutno. Přitom staré opuštěné stavení, resorty, hotelové komplexy s všudypřítomnými německými nápisy napovídají, že tu kdysi asi bývávalo hezky a luxusně. Těžko říct, jestli se zde investovalo v německém stylu, jistě je, že teď se se vším nakládá ve stylu Albánském, tedy, nech to ležet ☺. Jedem do Vlore, zde už to začíná vypadat alespoň trošku k světu. Silnice začíná být čím dál zajímavější, stoupáme do hor… zde sem tam kousek silnice chybí, ale Albánci to mají na háku – však přejet se to dá, tak žádný stres. A dát k tomu ceduli? Blbneš,neee!? Tak jedem… opatrně… vyhoupneme se na horský masiv 1064 mnm, zastavujeme a máme odtud krásný výhled na moře a pobřeží, kde už by podle všeho mělo začít něco, čemu se říká Albánská riviéra. Jsme zvědaví. Zase se tedy zhoupneme dolů…samá zatáčka, suprovka… jen kdyby ten asfalt byl pro motorkáře přívětivější… trosku to klouže… nic dramatického, ale při obvyklé jízdě by to nemuselo dopadnout dobře. Při turistickém tempu úplně bez problémů, jen u Albánců nikdo neví, kdy bude za zatáčkou postavena v jízdním pruhu budka na cukrovou vatu, nebo tu někdo vysype tatrovku písku…. co kdyby se jednou hodil písek? Proste se tu nedá spolehnout vůbec na nic… takže raději ruku z plynu. Přijíždíme dost unavení do Sarande (perly Albánské riviery), bereme první hotel, který nás zaujme… jméno je Delfín… za 50 euro pro všechny s hlídaným parkovištěm a snídaní. Nemusíme vybalovat spacáky ani stany. Jde se na 10 minut do moře, pak sprcha a rychle do města na promenádu. Nějaký kebab, pivko, koupit nášivku Albošky na džísku a jde se spát…. někteří noc prochrápali, pak proseděli s vražedným výrazem na posteli…. vidím to, ale nechci to vidět. Bojím se, sunu hlavu pod polštář a dělám, že tam nejsem, nebo že už jsem vlastně mrtvý, čímž se snažím odvézt pozornost jinam – na Maňu – Juřko, teď zabij jeho!!!!
[/tab]
[tab title=”-6-“]
12.9.2014 | 218 km | Sarandë (Albánie), Igoumenitsa, Proveza, Porros – Lefkáda (Řecko)
je tu ráno a já žiju….uffff . Mrkám vedle na funícího Maňu, ten taky žije. Juřka taky žije, ale dle pytlů pod očima se své náměsíčnosti věnoval dosti dlouho . Bolí mě hlava, asi z nedostatku kyslíku, když jsem měl celou noc hlavu pod polštářem. Nic, jde se posnídat … trošku parodie na porce pro středně velkého středoevropana, který už 5 dní baští Májky a proto ty snídaně dáme raději dvě. Dáváme s Maňkou omelety s párky. Množství je fakt srandovní, proto dáváme ještě samostatné párky. Jeden párek má asi 7 cm na délku, kdybychom se z něj náhodou nenajedli, dostali jsme pro jistotu 2 ks. Ano, nespletl jsem se … 2 ks. Dohromady tedy asi 14 cm párků. Hrůza (Toto píšu se zpožděním, zrovna ležím na Lefkádě poslední den a je tu jakási svatba. Jestli tuto muziku společně s Juřkovým barytonem budou dávat celou noc, budu mít toto ráno pytle pod očima já…grrrrr ) no nic …. zpět k cestě. Po hotelové snídani v Sarande, kde jsme si konečně poprvé v životě připadali jak němečtí “brátvursti” vyrážíme směr hranice s Řeckem a na Lefkádu. Před tím ale navštívíme vyvěrající řeku s typicky Albánským názvem – Blue Eye … jde o nádherný kus přírody, pramen řeky, který vyvěrá z nitra země podzemní jeskyní. Údajně zde vytéká 8 m3 vody za vteřinu. Prozkoumaná je délka cca 50 m … vypadá to úchvatně, avšak je tu moc lidi …. až zbytečně … kluci motorkářští z česka, které jsme potkali v kempu Lake Resort u Shkodëru nám ukazovali fotky, na kterých byli v plavkách a koupali se tady … závist … My pouze fotíme překrásné, až kýčovitě barevné přírodní zákoutí s tyrkysovou vodou a šťavnatě zelenou flórou. A to už je čas jet dál. Kousek se vracíme a odbočujeme směr Řecko. Cesta upaluje, jde to víc než dobře. Hranice po nutné kontrole pasu a techničáku projíždíme hladce, dál mažeme Řeckem, cestovní rychlostí 110 km/h ….. (zpět na Lefkádu, zrovna jsem plašil dvě sviňské kočky, které se mrouskaly kolem moji motorky …. no a to přece neeee! ) ….. zpět na cestu … frčíme, valíme, objíždíme želvu, která si to „valí“ přes highway. Vzhledem k její rychlosti odhaduji, že na přechod silnice vyrazila již v březnu. Pořád směr Lefkáda. Po cestě kupujeme nektarinku u stánku s ovocem u silnice a doplňujeme Céčko, pak podmořským tunelem za 0,7 Euro a přes pohyblivou silnici, kde otevírají průjezd pro lodě, najíždíme na ostrov. My to však potřebujeme až na jih … začíná pršet, proto stavíme u hospůdky, objednávám špagety, Juřka stylově řecký salát. Odjezd … jo …. zapomněl jsem na pivko do kempu u města Poros dorážíme v dešti, jak Ellův děda. Stavíme v dešti stany … trávíme nějaký čas v dešti každý ve stanu …. odpočinek …. v noci pak spánek. Já jsem se šel večer po dešti teda ještě projít a dávám 2 pivka na dobrou noc. Pak spíme všichni
[/tab]
[tab title=”-7-“]
13.9.2014 | 40 km | Kemp Porros, Vasiliki, Sivros, kemp Porros
Kluci nejezdili, já si dal sám poznávací kroužek po Lefkádě k jeskyním, do přístavu, koupit cetky, atd. Je ráno. Vstáváme. Ze spacáků nás vyhání horko a sluníčko. Jde se na pláž, pak ohřát konzervu k motorkám …. jinými slovy jsme dali výborný, vydatný a nutričně hodnotný oběd …. pak už nic …. klucí chcou jít odpočívat – chuděrky unavené Tohle plácání se na místě není nic pro mě. Jedu se projet. Mapa říká, že nedaleko se nachází na pobřeží nějaká zřícenina. Jedu ji hledat – neúspěšně. Místo toho na silnici při otáčení potkávám Čechy. Zastavují u mě, protože vidí českou značku a prohazují pár zdvořilostních frází, spíše chtějí pozdravit. Ptám se na zříceninu, ale nevědí. Kašlu na ni. Loučím se a vyrážím dál směrem k městu Vasiliki. Projíždím po promenádě, procházím stánky se suvenýry, fotím CéBé Tourer v přístavu a vyrážím k jeskyni poblíž obce Sivros, o které mi řekla mapa. Po cestě doufám, že budu úspěšnější, než při hledání zříceniny. V přilbě mi hraje muzika, kraťasy a tričko nedovolují mé psychice žádné zábavné zatáčkování a tak se kochám krajinou a jedu kadla, kadla (kadla, kadla = pomalu. Pozn. redakce ). Přijíždím na místo. Jeskyně prej. Spíš jen díra v pískovcové skalce. Takové hrabou děcka v Otrokovicích na pískovišti. Nuda. Proč tohle někdo dává do mapy, to fakt nechápu. Škoda benzínu. Skoro nasraně odjíždím do kempu obalit nervy Májkou.
[/tab]
[tab title=”-8-“]
14.9.2014 | 72 km | koupačka u bazénu, čekání na kluky Barzjaké, projížďka po Lefkádě
Tento den byl poměrně hodně vydatný na přísun chlóru do očí. Koupali jsme se v bazénu, který byl součástí kempu. Bazén byl malý, ale my u něj byli úplně sami. Po pár minutách zábavného lachtanovitého hledání a přinášení čehokoliv, co jeden druhému hodil do vody, už pak přešlo vždy jen v nutné ochlazení se v příjemně osvěžující vodě. Bazén byl situován tak, že bychom měli přijíždějící Barzjaké motorkáře bez problému slyšet a jít jim naproti. Čekání bylo dlouhé, kluci stále nikde, místo nich se dostavil hlad a bylo nutné zase něco zakousnout. Odchod k motorkám, ohřev něčeho a při jídle nám v uších začíná znít pan LeoVince (LeoVince = značka laděných výfuků. Pozn. redakce ) namontovaný na Koudyho litrovém dvouválci. Kluci Barzjací přijeli, to je radosti. Konečně bude s kým chodit na pívo, bo mateřskoškolkovský režim Maňi a Juři mě přestává bavit Kluci rozbíjí stany, seznamujeme se s Michalem, kterého vidíme prvně. Kecáme o strastích, které nás po cestě potkaly, baští se. Po jídle jdeme všichni povinně do moře, kluci už se nemůžou dočkat. Hnali se skrz státy bývalé Jugoslávie k moři, abychom jim zde oznámili, ať se moc nezabydlují, že zítra se vyráží dál, tedy zpět do Albánie. Vzhledem k tomu, že dnes kluci Barzjací najeli jen „málo“ kilometrů, je nutné ještě projet ostrov, protože pan Gůgl nám ještě doma sdělil, že na Lefkádě je pár moc hezkých míst. Michal dává přednost pivu a zůstává v režimu odpočinkovém v kempu. Koudy, Juřa, Maňa a moje debilní maličkost sedáme na motorky a jedem. Opět kraťasy, opět tričkou. Vyrážíme podobnou trasou, jakou jsem začínal včera já. Zastavujeme se v přístavu, kde jsem včera fotil motorku a ejhle, znovu fotím motorku No nic, pokračujeme na nejjižnější místo ostrova. Je to poměrně dlouhý cíp ostrova s úzkou silničkou, která vede ke krásnému majáku. Cestou k němu se zastavujeme na místě, kde by se měla nacházet snad nejhezčí pláž ostrova. Bohužel čas nám naznačuje, že jízda k pláži není možná. Tohle nestihneme. Fotíme alespoň z vyhlídkové plošiny setkání moře s pevninou, bohužel je to vše tak daleko, že fotky jsou prakticky nicneříkající. Jedem, ať stihneme alespoň maják za světla. Přijíždíme právě včas. Západ slunce, načervenalé nebe, nekonečné moře. Stojíme na útesu, hledíme cca 90 metrů dolů na mořský příboj. Nebýt pár dělníků rekonstruujících maják, byl by to dokonalý relax a klid. Slunce zasyčelo, když se potkalo s mořem, pár minut a je pryč. Ejhle…. co za pocit mi to staví všechny chlupy na těle? Není tohle náhodou zima? Kdybych se já blbec zase na pláži nespálil, nemusel jsem celou cestu zpět do kempu protrpět v zimnici…já vůůůůl. Nedalo se nic dělat. Cestu jsme zvládli všichni, při zastávce u benzínky Koudy znejistí, protože nemá peněženku. Nervózní jedem do kempu. Po cestě si v hlavě přehrávám dnešní den a uvědomuju si, že když jsme šli odpoledne na pláž, Koudy si dal ke mně do batohu nějaké věci….snad i peněženku. Po příjezdu jdu přímo k batohu a hledám…. a nacházím. Juchů, jde se na pivo. K pivu večeři, všichni, včetně Michala čekajícího v kempu, nutný pokec, projednání plánu dalších dní, pivko, spánek.
[/tab]
[tab title=”-9-“]
15.9.2014 | 413 km | Poros (Lefkáda), Ioannina, Aetopetra, Nestorio, Maniaki, Korcë, Pogradec, kemp Peshku (Albánie)
Vyrážíme poprvé v kompletní sestavě 5 motorek. Projíždíme ostrov Lefkáda při východním pobřeží, přejedeme do pevninského Řecka a vnitrozemím upalujeme na sever. Koudy, Michal a já jsme vybaveni komunikátory, takže navazujeme spojení, zkoušíme, zjišťujeme funkce, pomlouváme Juřu s Maňou, kteří komunikátory nemají, konzultujeme krásy a kvality místních slečen a domlouváme se, co a jak. Cesta začíná být malinko náročnější pro vedoucího skupiny, protože sledovat v zrcátku 4 motorky je složitější, než sledovat 2. Naštěstí já, vedoucí skupiny a Michal, jako poslední člen, máme v helmách zmíněné kecafóny, takže situace je dost podstatně zjednodušena občasným hlášením o stavu konvoje. Máme plán přejet hranice do Shkipérie poblíž města (vesnice) Leskovik. Hranice nacházíme, ale po delší rozpravě s místními zaměstnanci hraničního přechodu volíme jinou cestu. Silnice v Albánii, kterou jsme měli naplánovánu podle toho, co jsme pochopili z vyprávění celníků, nebyla v dobrém stavu. Vzhledem k tomu, že nás čekal větší počet najetých kilometrů, raději volíme jistotu a jedeme dle doporučení Řeckem dále na sever. Myslím, že rozhodnutí to bylo rozumné. Silnice byla zprvu široká a přehledná a jelo se krásně. Poté jsme měli odbočit na bílou (v mapě jde o silnici 3. třídy) silnici. Tu nacházíme a jedeme. Silnice sice úzká, nicméně s kvalitním povrchem. Jednalo se o nově zrekonstruovanou silnici, ale s minimálním provozem a tak se tak šineme krajinou a kilometry spolehlivě ubíhají. Nedá se nikam odbočit a tak si každý jede svým tempem. Občas vesnička. Někdo fotí, někdo se diví, co všechno se tu dá potkat, někdo ojíždí gumy na hranách. Na hranicích jsme si opět uvědomili tu pravou Albánii – u hranic milion lidí, kteří něco chtěli – asi do Řecka? Nevím. A zase bordel Cesty po Řecku byly naprosto suprovní, úžasné scenérie připomínající Aljašku asi – nevím, nikdy jsem na Aljašce nebyl . Albánií jedeme „na prasáka“, předjíždíme kdekoliv, kdykoliv, kohokoliv, za účasti místních policajtů, cítíme se, jako bychom mohli úplně všechno. Na šedesátce jedeme sto. Na osmdesátce taky – jedem sto furt a všude. Přijíždíme už po tmě do Pogradacu u jezera Ohrid. Město vypadá na Albánii velmi luxusně – vlastně vypadá luxusně i na naše poměry. Uprostřed města na nás zatroubila Audi A4, baba z okýnka podala navštívenku s mapkou cesty ke kempu, tak to zkoušíme. Bylo to jako na zavolanou a velmi to bodlo. A po příjezdu se nestačíme divit. Luxusní kempík, bereme dva pokoje za celkem 30 Euro, tzn. 6 Eur na osobu – s výhledem na jezero, jezero čisťučké, kempík nádherný, pod přístřeškem nám oddělali stoly, abychom si mohli zaparkovat motorky. Ze zahrádky udělali garáž. Sedáme vedle, objednáváme pivo, jídlo, další pivo, pivo, pivo, ….. pvio …. ppvpo ….. dobrou.
[/tab]
[tab title=”-10-“]
19.9.2014 | 0 km
Vzhledem ke kvalitě ubytování, Maňovému problému s unikajícím olejem, celkovému rozpoložení a tomu, že máme jeden den k dobru, rozhodujeme se, že zůstaneme na místě o den déle. Přes den se necháváme odvézt místním minibusem do města Pogradec, abychom čuchli k atmosféře Albánského města. Všechno je jinak. Na ulicích mumraj, troubení aut přichází ze všech stran, na ulici se da koupit snad úplně všechno. Mám pocit, že albánský život probíhá na ulici. Doma snad nemůže být zalezlý vůbec nikdo. Je pondělí, kolem poledne a venku korzují děcka, která by měla být ve školách, po barech posedávají dospěláci, na promenádě pod dřevěným přístřeškem je shromážděno cca 50 důchodců a něco po skupinkách hraji …. domino? Neviiim…. Sedáme k místnímu Fast Foodu, objednáváme gyros na talíř s hranolkama a pivo. Dáváme se do řeči s majitelem Benem, který se o nás velmi pěkně stará … můžeme dokonce na WC pro personál …. tady se na nic nehraje. Po nějaké době přijíždí Ilja, Benův kamarád – motorkář na Hondě Shadow – něco jako místní Hells Angels … šátek, kožená vesta a na zádech něco Albánsky ….. opět nevím. Mluvíme s Iljou o Maňovém problému s motorkou, nakonec Ilja nakládá Maňu na půjčeného skútra po doušku Rakije a pivku a odváží ho do místní motodílny ke svému známému. Maňa nachází potřebný O-kroužek a vrací se s Iljou ve zdraví zpět. Dopíjíme, platíme, mizíme …. chytit někde minibus a do penzionku …. kemp Peshku. Večer se chceme do Pogradace vrátit a okusit noční život. Jsme však unavení a posezení v místní restauraci v kempu nám dostačuje. Pár pivek, panák místní Rakije, kluci si dávají Koňak, na jídlo čerstvý pstruh s hranolkama a dobrou noc …
[/tab]
[tab title=”-11-“]
20.9.2014 | 301 km | Pogradec, Struga (Makedonie), Debar (Makedonie), Peshkopi (Albánie), Shumat, Lusen, Kukës, Krumë, Bajram Curri, Fierzë
Jedeme podél jezera Ohrid směr Makedonie, tou kousek projíždíme, podél obrovského koryta řeky, které působí až neuvěřitelně obrovsky. Na dně jsou však místy poměrně dost vzrostlé stromy, takže se zde asi žádné velké jarní říční proudy nekonají. Jak to tu ale vzniklo? Zase nevííím. Po pár desítkách kilometrů Makedonií se znovu vracíme do Albošky a hrnem si to z Peshkeli do Kukeš. Krásný asfalt na úzké silnici se dvěma pruhy, jede se na tom krásně. Po cestě potkáváme děcka s aktovkama na zádech. Patrně jdou ze školy domů. Ale moc škol a moc domovů nepotkáváme, takže nevíme Jedeme jakoby po náhorní plošině. Máme opět výhledy po rozsáhlé krajině. Pauzu dáváme u obrovského památníku oslavující lid Albánský. V Kukešu dáváme menší přestávku, abychom natankovali, zase se pokusili trochu poladit unikající Motorex z Maňovy Karosy a jen obyčejná zastávka u servisu na ulici nás opět donutila jen nevěřícně hledět kolem sebe a hltat atmosféru běžné albánské ulice, kde jezdí Mercedesy, pasáčci na oslíčcích, klucí na kolách a mezi nimi kravičky. Fakt sranda . Z Kukešu jedeme kolem přehrady severní stranou, v mapě je psáno “only 4×4” nicméně už to dávno není pravda. Cesta začíná krásnou dvouproudovkou, pak, jako když utne, kus (asi 3 km) po staré, která je dosti bídná a pak se znovu napojujeme na pěknou asfaltku. Ta se časem zužuje na jednoproudovku, která připomíná silnice v severním Skotsku. Pěkná, úzká, zatáčkovitá, s vyhýbacími odpočívadly uprostřed absolutní samoty. Jedeme, cesta nás uspává, už to spíš hrnem …. směrem do Bajram Curri – „Veeery najs plejs “. Do líbezného městečka přijíždíme kolem 5 hodiny …. cirkus jak cip. Projíždíme kolem řady zaparkovaných aut, když v tom z této řady aut vyjde na silnici kráva …. nic nebezpečného, silnice je asi 20 metru široká a my jedeme krokem, jinak opět bordel, bordel, bordel, hořící bordel, v tom 4 hvězdičkový hotel. Zjišťujeme cenu – 10 Euro na osobu, to by šlo, ale první se musíme jet podívat, odkud vyjíždí trajekt do Komani. Ten má jet v 6 ráno, proto chceme přesně vědět, co a jak. Jedem teda do Fierze do přístavu, u hospody nám říkají, že to jede odtud – vypadá to ale nějak vybydleně. Zjišťujeme tu ubytko a budeme doufat – Juřka sehnal ubytko za 4 Eura pro všechny, ale důležitou informací, kterou také zjistil je to, že tento přístav už nefunguje a že musíme dál, 3 km po proudu, jedem tam. Aaano, tady jsme správně. U místní hospůdky dáváme na asfaltovém place pivko, něco málo vaříme, kecáme s místním „kápo“ (byl totiž v saku a byl starší a vypadal, že mezi ostatními něco znamená ), majitelem přístavu. Dozvídáme se, jak je to s “Albánskými” Mercedesy, kde se berou (doslova), rozlušťujeme záhadu 3 zmizelých českých studentů u Thet z roku 2001 a jdeme spát – ADVENČR – tudíž na asfaltu, bez karimatky, pod motorkou – bomba – super noc. Dobrou noc…
[/tab]
[tab title=”-12-“]
21.9.2014 | 319 km | Fierze – Komani po vodě “trajektem”. Z Komani na Schköder, vyhlášenou endurářskou silnicí Sh20 k Plavskému jezeru.
Já, neendurák se v polovině Sh20 otáčím směr Černá hora – Podgorica, Koljašin, Plavske jezero. Budíme se opět pod motorkama (kde taky jinde, když jsme pod nimi usnuli, žeee?? ☺), vstáváme za zvuku nastartovaného trajektu – spíše parodie na trajekt – kdysi autobus značky Setra předělaný místními na plavidlo. Nebo plavidlo vytuněné kabinou z autobusu značky Setra? To asi nezjistíme, ale Maňka to bude vědět přesvědčivě a naprosto přesně – určitě minimálně z Wikipedie Nalodění je tak trochu adrenalinový zážitek – uličkou o šířce 80 cm cpeme na palubu motorky o šířce 79 cm … pardon …. my nic necpeme … to všechno voni sami klucí Albánští s nekonečným úsměvem a výrazem, jakoby o nic nešlo …. my se jen díváme, dohlížíme, trneme strachy. Až na mě. Borci sice vypadali, že už to někdy dělali, ale já jsem řekl, že jestli má někdo moji motorku hodit do vody, budu to já sám. Nedovedu si představit, že mám Albáncovi vysvětlovat, že ta motorka, co je na dně jezera byla to jediné, co mám a na žádném BMW jako spolujezdec domů prostě nejedu!!! Úkon nakládání motorky po nějaké širší fošně jsem tedy započal sám. Motorku jsem zkušeným Albáncům předal až v okamžiku, kdy byla bezpečně na palubě. Teď už jen dohlídat, aby mi ji neočesali při stavění na hlavní stojan v úzké uličce. Ale všechna čest. Nakonec to zvládli opravdu zkušeně …. všechny motorky na jednu stranu, loď nahnutá … vyrážíme …. říkáme si, jaká je to pohoda, sami na lodi … čeká nás 30 km …. paráda…..po cestě však zastavujeme asi na 15 zastávkách, kde vždycky někdo stojí a buď nasedne, nebo naloží pytel kukuřice, doprovodí starou maminku na loď a jde domu, doprovodí mladou dceru a jde domu a nebo si jen koupí od lodivoda Marlbora, přičemž loď ani pořádně nezastaví a jde zas pryč …. jen nechápeme, odkud ti lidé chodí. Plujeme po jezeře (přehradě), která je na dně obrovského kaňonu, naprosto odříznutá od světa, nevede kolem silnice, proto taky ten trajekt, žeee? Ale jsou zde lidé, žijou zde, fungují zde a jsou na tomto trajektu asi hodně závislí. Kolikrát se ptáme, jestli na taková místa jde vůbec přijít …. neuvěřitelné, krásné …. tady se žije úplně jinak, úplně jiné hodnoty, čas zde má zanedbatelnou hodnotu oproti našemu kvapnému světu. Úchvatná příroda, scenérie, jen obrovská škoda, že vodní plocha je pokryta odpadky, plastovými lahvemi od Coly, od oleje, všemožné balónky, igelitové pytlíky… Nakonec se až divíme …. trajektobus je téměř plný lidmi, batohy, zbožím …. přijíždíme do cíle …. Komani. Opět hnus, cigánov …. ale je to jen přístav u přehrady – bar, obchůdek, “restauračka”, budka místní Ferry společnosti Trajektobus, pár loděk s motorem pro turisty a všudypřítomný bordel …. zde je jen víc lahvi …. námořníci přece dost pijou Z přístavu jedině tunelem …. asi 300 metrů dlouhým, pak asi 30 km po docela dost hnusné cestě …. místy asfalt byl …. ke konci lepší a lepší. Jedeme znovu do Schköderu, koupit nějakou věc na doma, utratit poslední Dongy (Mekmeky) – rozuměj Leky nabrat Naturál do plné a směr Monte Negro. Stavíme na severu Skaderského jezera. Musíme se rozhodnout …. buď po Sh20, kde je cca 30 km zaručeně něco, co není silnice, anebo přes Podgoricu a Koljašin k jezeru Plav. To něco, co nemá být silnice, nám nikdo během celé dovolené nedokázal popsat. Rozdělujeme se tedy …. Michal s Koudym jedou rovnou na Podgoricu a po silnici. Maňa s Juřou se vydávají po Sh20. Já tedy taky, uvidíme, otočit se můžu kdykoliv, aspoň uvidím. Paráda, bomba, nová silnice, parádní výhledy, serpentýny jak na Stelviu. Obrovské převýšení, obrovský kaňon. Opravdu krása … ale hopla …. konec asfaltu, jen kufr pro jeho pokládku …. zhutněný makadam …. v podstatě pořád dálnice, rovně se dá letět i 70 km/h …. pak hopla …. kousek bláto …. pak kousek málo zhutněný makadam …. pak dávno zhutněný makadam s dírama …. pak dědinka a odtud kdysicesta …. jen používaná dodnes. Velké šutry pevně držící v zemi …. obroušené skoro do lesku …. tohle už není pro CB Tourer. Potkáváme týpka s týpkou na BMW GS ADV ESA ABS a já nevím co eště a ti jen potvrzují, že tohle už by byl nerozum. „Kluci jeďte, já navštívím Podgoricu a večer se sejdeme v Plavu“ zazní ode mě. „Mě to neva, bo ta cesta za Podgoricou na sever do hor byla pro mě okouzlující po cestě tam, jistě bude i po cestě zpět“. A fakt byla …. sice celkem 170 km v podstatě navíc, ale vyplatilo se. Jedu kudlu, abych nezatměl, přes nějaký průsmyk 1570 mnm, ziménka, ale do Plavu dorážím cca půl hodiny po všech ostatních. Naletěl jsem dnes ale 319 km. Kluci mi potvrzují, že rozhodnutí otočit Tourer zpět bylo jediné správné …. tak to jsem rád. Ubytko v dřevěné chatce, která vrže i při prdu …. večer uvařit kolem motorek, namazat drhnoucí pumpu přední brzdy, sprcha, pivo, dětská diskotéka u piva, nocleh …. dobrou noc.
[/tab]
[tab title=”-13-“]
22.9.201 | 272 km | Plav, Durmitor, Foča
Dnešní probuzení bylo jak na povel. Všichni najednou, protože jeden z nás se rozhodl, že prostě musí navštívit WC. A cesta po schodech byla doprovázena takovým zvukovým projevem, že jste měli pocit, že je zemětřesení. Nevadí, stejně musíme, cesta volá. Nabalíme vše na stroje, brnknem po startéru a …. Juřka nenastartoval. Zkoušíme Báwo rozběhnout z kopce, ale nepodařilo se, na řadu přicházejí startovací kabely a po pár minutách už si prkoce všech 14 přítomných válců. Ještě si uvědomujeme, že kolem je docela hezká příroda a bydlíme u krásného jezera a tak děláme ještě pár fotek. Jsme připraveni, jedem. Směr Berane, Mojkovac, Žabljak. Zpočátku jedeme cestou neznámou, kde potkáváme ve škarpě vysypaný kamión. Jedem jedem a najíždíme v Mojkovacu na nám dobře známou silnici přes Durmitor směr Žabljak. Rozhodli jsme se tuto trasu projet znovu, protože klucí Barzjací při tranzitním přejezdu Balkánu za náma na Lefkádu přes Durmitor nejeli a taky proto, že když my jsme tudy jeli před pár dny, bylo opravdu škaredě a v podstatě jsme si jedno z hlavních lákadel Černé Hory neprohlédli. Dnes je ale krásně a tak počasí napovídá krásné zážitky a výhledy v národním parku. A je to tak. Co jsme před pár dny neviděli a jen slepě projeli kolem, se nám dnes otevírá ve své plné kráse. Jedeme opět každý svým tempem, každý se svým foťákem. Opět není kde odbočit a tak nemáme kde zabloudit. Po chvíli na jedné vyhlídce stavíme, usedáme na šutrák a ohříváme advenčráky. Někteří do sebe tlačí jídlo, jiní si zkracují dlouhou chvíli házením kamínků do plechovky, holením a tak různě…. Jsme plní, jedem. Sjíždíme z Durmitoru přes Trsu na hlavní silnici směrem do Bosny. Opět kolem Pivského jezera, přes přehradu, vysoký most, hraničním přechodem s budkou, dvěma závorami a dřevěným mostem, který spojuje tyto dvě země. Rozbitá a úzká silnice s maximální cestovní rychlostí 40 – 60 km/h nás přivádí do města Brod. Odtud je kousek do Foči, kde mají kluci Barzjací dobrou zkušenost s místním kempem. Přijíždíme, ubytováváme se, dáváme pivko, pan domácí nám griluje klobásky a různé kousky masa….příjemné posezení, i když trošku zima už večer. Jde se spát.
[/tab]
[tab title=”-14-“]
23.9.2014 | 420 km | Foča (Černá Hora), tranzit skrz Bosnu, Chorvatsko, Moháč (Maďarsko)
Do Sarajeva krásná silnice na dně kaňonu kolem řeky. Jedeme po úbočí skal, kdy na druhé straně silnice jsou svodila a pod nimi řeka. Nedá se předjíždět, silnice je úzká, je zde silný provoz, autobusy (teď nemluvím o Maňově Karose) zpomalují provoz. Díky kecafonům v přilbách se dá jezdcům vzadu sdělit, jestli za další zatáčkou něco jede či nikoliv, ale nedá se to tak dělat věčně. Je to moc riskantní, na tohle nemám nervy, takže raději pomaleji a každý sám za sebe. Ještě cca 50 km severně nad Sarajevem je pěkná příroda, skály, kopce… pak už jen nekonečně rovné silnice skrz Chorvatsko a do Maďarska. Ubytováváme se kousek od Chorvatsko Maďarských hranic, u města Mohács v kempu Arena u Dunaje. Patrně zde hospodaří vášnivý rybář, soudě podle trofejí štik a sumců pověšených na stěně. Juřka, Maňa a Já jdeme pod stan. Nějak si už usínání bez Juřkova barytónu neumíme představit ☺. Klucí Barzjací berou pokojík. Dnes ani neprobíhá žádné velké vysedávání. Jde se spát. Cesta byla dlouhá a únavná. A zítra bude to samé…. 15.den – Moháč (Maďarsko), Garáž – asi 521 km Vstáváme, balíme, nasedáme a navigaci dáváme poslední povel stiskem tlačítka „DOMŮ“. Cesta co nejrychleji po dálnici směrem na Budapešť, Bratislavu, pak směrem na Hodonín a Hradiště. Po cestě zastavujeme na poslední focení u vstupní historické brány ve Stražisku. Tedááááá ve Strážnici – už blbnu ☺. Pak ještě jedno poslední focení na benzínce ve Starém Městě, kde si navzájem podáváme ruce, děkujeme za super společnost a dobrou náladu, která tuto „expedici“ provázela. Je to ten okamžik, kdy si uvědomíte, že jste zase na rok bez pořádného výletu. Rok bez dlouhodobějšího spaní na karimatce, ve stanu, ve spacáku, pod motorkou. Zase si člověk bude muset zvyknout na ježdění v líně se pohybující plechovce, na to, že už není nejobratnější a nejrychlejší. Bude nutné se znovu naučit sedět na židli, sedět u stolu, jíst příborem, používat umyvadlo a mýdlo…. Je to ten okamžik, kdy Vám ztuhne úsměv, a uvědomíte si, že teď už je opravdu konec. Sbohem Shqipërie!!!
[/tab]
[tab title=”souhrn”]
den datum | kde, co | ujeto za den | ujeto celkem
sobota 6.9. | Otrokovice Bihač (BiH) nejrychlejší cestou přes At, Slo, Hr. Kemp někde u vody pro rafting | 670 | 670
neděle 7.9. | rafting na řece Una – zajistit na místě | 0 | 670
pondělí 8.9. | Bihač Blagaj (BiH) město kousek od Mostaru. Cesta přes Jajce, Bugojno, Ščit, (jezero Ramsko), NP Blidinje (Blidinjske jezero), Mostar | 347 | 1017
úterý 9.9. | Blagaj Žabljak, Virak (ČH) NP Durmitor. Cesta přes Gacko, na sever na Brod, Pivské jezero, odbočka na Trsa, skrz Durmitor. Kemp Boce, Razvršje | 236 | 1253
středa 10.9. Žabljak Shkoder (Alb) přes Durmitor na Mojkovac, Podgorica, pod Skaderské jezero 261 1514
čtvrtek 11.9. | Shkoder Sarande (Alb) Cesta při pobřeží, vyhlídky na moře, sosání Albánské přímořské atmosféry, třeba koupačka. Sarande je perla Albánské riviery, silnice z města Vlore do Sarande je doporučená z motorkáři.cz. Poblíž msta Sarande je vyvěrající pramen jménem Modré oko – musí se vidět!!! | 343 | 1857
pátek 12.9. | Sarande Lefkada kousek od sebe… relativně | 210 | 2067
sobota 13.9. | ŘECKO | 0 | 2067
neděle 14.9. | ŘECKO | 0 | 2067
pondělí 15.9. | Lefkada Pogradac ODJEZD Z ŘECKA k jezeru Ohrid (Pogradac) | 413 | 2480
úterý 16.9. | Pogradac Bajram Curri podél jezera Ohrid do Makedonie, po hranici směrem k jezeru Debar, nad ním překročit hranici do Albánie a pokračovat na sever přes Peshkopi (zde se rozhodnout, jestli pojedeme po bílé nebo po žluté silnici), přes NP Korab – Koritnik, Kukeš, do Bajram Curri – nejhezčeji položené město Albánie s krásným výhledem na horského velikána | 287
| 2767
středa 17.9. | Bajram Curri Plav (ČH) nalodění na trajekt v 6:00 ve Fierze (16 km), cesta po řece cca 25 – 30 km (trajekt motorky bere) do města Koman, trvá 2 hodiny, stojí cca 400 Lek ( cca 80 Kč) na osobu bez auta. Odtud přes Shkoder na sever k jezeru Plav – NP Prokletije | 166 km (ČH) | 181 2948
čtvrtek 18.9. | Plav Foča (BiH) cesta severní částí Albánie – severně nad Durmitorem. Pokud by se nám Durmitor moc líbil, mohli bychom jej dát ještě jednou i s Romanem cestou zpět. Jinak severněji od něj je předpoklad šotolinové silnice až do Bosny | 235 | 3183
pátek 19.9. | Foča Banja Luka prostě tranzit | 260 | 3443
sobota 20.9. | Banja Luka Balaton prostě tranzit | 299 | 3742
neděle 21.9. | Balaton Otrokovice dom | 356 | 4098
[/tab][/tabs]
[hr style=”gradient” size=”20px”]
[space size=”10px”]
[space size=”10px”]
[hr style=”gradient” size=”20px”]