» » Rumunsko 2015

Rumunsko 2015

kategorie putovní | 0

Alda „Múka“ [Yamaha Fazer 1000], Dušan [Honda NC 700], Kuba (Honda CB 1300 S), Jarda |Triumph Tiger 900|, Inža [Kawasaki ZZR 1400], Michal [KTM 1190 Adventure], Koudy [Suzuki DL 1000 V-Strom], Vláďa [BMW R 800 GS]

2.-12.7.2015 – Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko

Autor textu „Kuba“

čtvrtek 2.7.2015 | 300 km | Tečovice – Podlesok


sraz ve 14 hodin s Aldou na Shellce ve Zlíně. Odjezd směr Horní Lideč, přechod Střelná, v Púchově na dálnici do Žiliny. Ze Žiliny přes Těrchovou, směrem k Liptovské Maře. Tu jsme objeli a po cestě se krátce okoupali. Při koupáni jsme v místním stánku dali Hot Dog a pokračovalo se dál. V Liptovském Mikuláši jsme natankovali a pokračovali směr Poprad. Po cestě volá Koudy, že už jsou na místě, kousek za Popradem v kempu Podlesok.

Jsou na místě, znamená: Koudy, Michal, Inža (Kawa v úpravě Cross, který nás celou cestu přesvědčoval o tom, že není špatných silnic, pouze zbabělých jezdců 🙂 )
Já s Kubou sem dorážíme cca za půl hoďky. Dáváme pivko a jídlo.

Za další hoďku přijíždí Dušan (NC 700 – nejlepší motorka na celém světě) s Vláďou.

Sedají, pivují, seznamujeme se, kecáme a večer má klasický spád, ožrat se a jde se spát, peřina je náš kamarád. 🙂

Klucí do chatky, já mám spát na zemi, ale vzhledem k mé fóbii ze zašlápnutí v chatce v kempu Podlesok na Slovensku volím variantu noclehu na zápraží chatky s výhledem na motorku.

pátek 3.7.2015 | 409 km | Podlesok – Mizhhiria (cca 30 km od Koločavy směrem na západ)


Vyrazili jsme z Podlesku celkem brzo, asi před desátou. Počasí vypadalo slibně, dávalo nám celkem s jistotou najevo, že dnes už se rtuť teploměru pod 30ku nepodívá. Valíme směrem na východ Slovenska. Přejíždíme hranice u města Ubla. Začíná první problém, který je však dle cestopisů naprosto předvídatelný a proto nás moc nerozhazuje – pouze zdržuje. Ukrajinští „celníci“ si říkají o drobné na kafe. Tak nějak se shodujeme, že jim musí za celou skupinu 15 Euro stačit. Než se dohodneme, celník mizí v autě pryč a jeho mladší koloušek kolega nám po dotazu – „kdy už jako pojedeme?“, sděluje, že kolega odjel a přijede tak za hodinu až dvě.

Trošku znervózňujeme – mladý koloušek si říká o 10 Euro. Ale na osobu. To jsem já rezolutně odmítl s tím, že jim to z principu nedám, kdybych tam měl nocovat. I takové dobrodružství je dobrodružství a vzhledem k tomu, že se kluci ani nijak moc necukají, usuzuji, že jsou stejného názoru, jako já. Jsem ochoten dát 3 Eura. Maximálně. Nakonec jsme to dostali na 20 euro za celou skupinu. Na hranicích potkáváme dva týpky, kteří radí, jak na celníky. Kecáme, snažíme se, ale týpci taky stoji a nejedou, takže asi jejich rady moc nefunguji :-D.

Dvě hodiny v prdeli, ale jede se dál. Pak si ještě koloušek „celník“ řekl, že chce slyšet Inžovu ZZR 1400 v omezovači, což mu Inža po průjezdu hranic dopřává a jede se dál.

Dva týpci říkají, že správná Ukrajina začne asi tak 45 metrů za celnicí, takže za zatáčkou a tak netrpělivě očekáváme, co se bude dít. Všichni nám radí, ať jedeme do Koločavy směrem na jih – je to sice dál, ale za to lepší a rychlejší cesta. Užghorod, Mukačevo, dál na sever po červené cestě č. P-21 do Mizhhiria. Tady už jsme nervózní – je dost hodin, časový posun nám likviduje vnitřní zažité hodiny a rytmus a po hnusné klikaté cestě přijíždíme do luxus dřevěného penzionu.

Jídlo super, pití taky, pak kecání venku s Ukrajincema, domluva na ranní koupání v řece a svezení na ZZR 1400. Docela jsme se pinkli a ve 3 ráno se šlo spát. Spím na přistýlce, ale pohodlně. Tak nějak se obávám zbytku dovolené, neboť druhý den v řadě nespím v pořádné posteli, cítím se trošku méněcenně, ale snad se to zpraví :-).

sobota 4.7.2015 | 183 km | Mizhhiria – Stramtura


Ráno – tedy kolem 10 vstáváme, dáváme snídani, vedle u stolu se na nás dívají a smějí se Ukrajinští kamarádi z minulého večera a říkají nám, že nemáme tolik pít 🙂 Inža je povozí na ZZR a balíme a valíme. Směr Koločava – asi 30 km. Cesta zase hrozná, polátaná snad na každém metru čtverečním alespoň třemi latami. Nedá se tomu vyhnout, je to bída 🙂 Přijíždíme do Koločavy, velmi hezkou přírodou, ale všudypřítomný bordel, odpadky a hořící bordel a odpadky celý dojem zbytečně kazí. Je to škoda. Přijíždíme na „křižovatku“ uprostřed dědiny, kde se setkáváme s místním podnikatelem Alešem, který vede penzionek na Četnické stanici – Aleš má tričko R. Jelínek 🙂 a vypráví, že zná Vizovice a všechno velice hezky česky.

Z křižovatky je to kousek pěšky k pomníku Nikoly Šuhaje Loupežníka. Místní výpitek nás doprovází k pomníku a pak se ptá, jestli mu nedáme na pivo. Že má dnes narozeniny a ani na pivo néni. Dávám mu 10 hřiven, načež pán bez pozdravu upaluje směr hospoda :-). Aleš mi pak říká, že jsem mu neměl nic dávat, že tento pán akorát otravuje turisty a má narozeniny 365 dní v roce :-). No, pán nás doprovodil, zaplatit za službu je slušné, on byl slušný, nemám problém.

Jak tak stojíme na křižovatce, nahlížím do kamaráda Garmina a vidím, že zdejší ulice nabízí dle ikonky foťáku něco zajímavého. To nemůžu přejet bez povšimnutí, proto sedám na mašinu, bundu hodím ledabyle přes kufr a smýk tam ráááz, dvááá, třííí, mrk do zrcátka a bunda – NIKDE!!! Otočka, pila zpátky až na křižovatku a bunda v řiti. A sakra – ne, sakra je málo. A kruci – (taky ne, ale nechci být v cestopise příliš vulgární.

S cenzurou vypadal můj slovník asi takto: …….., ……….., do …….., já su taková …….. Kubo, ty ……… jeden …….) Pas, techničák, řidičák, občanka, náhradní klíče od motorky, komplet peníze, kartička pojištěnce, dlužní úpisy, kartička do Makra, čtyřlístek pro štěstí, mosazný slon s chobotem nahoru pro štěstí, fotografie na pas…..

Asi zacházím zbytečně do detailů 🙂 No prostě, všechno jsem měl v té bundě!!!!

Sakra. Upaluju za klukama na četnickou stanici, kde jsme se domluvili, že dáme nealko pivko. Přijíždím a doufám, že bundu našli na silnici kluci a vzali mi ji. Nic nenašli, nevzali. Prosím místního Aleše, ať mi pomůže projet ulici a poptá se místních. Alešův výraz ve tváři a slova linoucí se z jeho úst (i když Ukrajinsky) dávají vědět, že tohle je fakt průser – sedá za mě na bajk, vyrážíme rááááz, dváááá se zeptat místních, když v tom nás zastavuje do protivky jedoucí Octávka a vytahuje mou bundu – s pasem – s techničákem, řidičákem, občankou, náhradními klíčy od motorky, komplet penězma, kartičkou pojištěnce, dlužními úpisy, kartičkou do Makra, čtyřlístkem pro štěstí, mosazným slonem s chobotem nahoru pro štěstí, fotografií na pas. Do teď si tento „můj kix“ vyčítám. Tohle není můj styl. Věci neztrácím. Nechápu se, stydím se :-D.  Ale jedeme dál.

Z Koločavy směr na jih do města Bushtyno. Cesta velmi špatná, jeden úsek byl úplně bez asfaltu, asi 3 km – díry, šutry – zlatá Albanie 🙂 Přijíždíme do Bushtyno, odbočujeme směr Solotvyno a frčíme po lepší, ale furt hrozné silnici. v Solotvynu hledáme solné jezera, která by zde měla být – našli jsme.
Po hodinovém bloudění jsme našli něco, co vypadá jako tržiště nepřizpůsobivých, kde dokola každý něco nabízí. Vede sem pouze prašná cesta, takže nabízený sortiment jídla by po průjezdu dvou aut měl v popisu obsahovat i příměs prachu. K vodě se ani nedostaneme, protože všude někdo sedí a chce vybírat prachy i za blbou čumendu. Nakonec neva, protože je asi 36 stupňů a my se dostatečně koupeme ve vlastní šťávě. ZZR pláče. Na takové cesty ji Japonští inženýři jistě nepřipravovali a 200 koni zde nejde vypustit ani při pomyšlení na sebevraždu. Hledáme jídlo, resp. otevřenou restauraci, kde bude někdo, kdo by se mohl alespoň vydávat za kuchaře – podruhé dokola tímto „lázeňským“ městem. Nakonec se nám podařilo objevit restauraci – já azbuku ani nic podobného na ZŠ nestudoval, takže písmenka na baráku pro mě znamenala prostě Porno Kafe – tak to by zas nemuselo být tak špatné :-).

Omyl. Obrovský omyl. Obsluha příšerná, slečna hloupá, maminka ještě hloupější, na přepočet kurzu mezi hřivnami a Eury je nutno povolat vzdělaného prodavače z místního obchodu :-). Na jídlo jsme si dali raději všichni to samé, protože zde by domluva fakt neměla význam a že jsme značnou trpělivost projevili :-). U Solotvyna je přechod do Rumunska. Kupodivu naprosto bez problémů přejíždíme, okukujeme místní slečny (společně s ukrajinským celníkem, se kterým i docela vesele 5 minut klábosíme při čekání, než budou na „čáře“ odbaveni všichni a jedem – směr nejvyšší dřevěný kostel v Evropě. Bohužel času je málo a tak se plán mění na hledání ubytka. Před tím ale narážíme na oázu klidu – areál, kde jsou překrásné dřevěné náboženské stavby, kostely a neuvěřitelný klid. Z všudypřítomných repráků se line uklidňující ženský hlas předčítající nejspíš náboženské texty (inzeráty z Infoservisu to nebyly určitě!!!). Od dřevěných kostelíků upalujeme dál po pěkné cestičce a hledáme ubytko.
Motel u cesty – s bazénem – to berem :-). Za pár korun akorát muziky, i když první dojem nejlepší určitě nebyl :-). Paní domácí nás ochotně napájí pivem do pozdě v noci, pijeme venku u dřevěných stolů, kecáme. Z místního bazénu posloucháme žabí symfonii – tak bazén již asi nebude hlavním lákadlem tohoto rekreačního mini areálu :-).

neděle 5.7.2017 | 323 km | Stramtura – Lacu Rosu


Ráno se budíme a mluvíme o snídani. To už má ale paní rozšlehaná vejce v hliníkovém kotlíku a rozdělává oheň před motelem. Říkáme si, že to snad není možné. Nic romantičtějšího jsme si ani nemohli přát. Když však Koudy vidí zručnost paní domácí, bere raději sekeru do vlastních rukou a rozdělává pod kotlem. Paní vaří vaječinu – v obrovském kotlíku, s obrovskými kusy slaniny – zázrak.

Nemůžeme se dočkat, protože tohle vypadá na kus opravdové a poctivé snídaně.

Paní domácí míchá a míchá, oheň se stále více a více rozhořívá, když v tom jí olízne ruku a paní domácí se trošku popálila. Koudy, jako největší lingvista z celé skupiny všímavě paní domácí upozorňuje slovy: „Moc to hoří, že?“ :-). Paní domácí pochopitelně vůbec netuší, nicméně se usměje a míchá dál.

Po jídle platíme a vyrážíme. Čeká nás cesta k nejvyššímu dřevěnému kostelu v Evropě, který jsme včera nestihli. Přijíždíme na místo a tam nás čeká kostelík, který se zdaleka netváří, jako nejvyšší. Po chvilce sami sebe přesvědčujeme, že tento teda bude určitě ten nejstarší, když už ne nejvyšší a tak si to s místním starým pánem šineme pěšky do kopečka k jeho prohlídce. Jmenuje se to tu Poienile-izei a jedná se o velmi pěknou stavbu, vše dřevěné, dřevo je téměř úplně černé, uvnitř je magické přítmí a zvláštní ticho. Bez jakéhokoliv upozornění tu všichni mluví o poznání tišeji, pohybují se pomaleji, rozvážněji … jakoby tady člověk přepnul do nějakého režimu – kostel. Zvláštní bylo, že prohlídka se obešla bez jakéhokoliv výkladu – ten by byl stejně zbytečný, protože i cenu jsme si s panem průvodcem museli napsat prstem do prachu na zemi. Už ani nevím, 2 Eura na osobu?
Je čas pokračovat. Pan Gármin ukazuje do cíle kolem 300 km a tak není čas na zdržování. Valíme dál směr Barsana, Bisac. V jednom úseku najíždíme na most, jež se zdál být skoro nekonečný. Krásný, dlouhý, zvláštní. Pod ním obrovské koryto řeky, jakoby zbytečně nadimenzované.
Pokračujeme dál kolem přehrady Lacul Bicaz. Chceme kemp, ale je to hrůza. Zjišťujeme, že v Rumunsku se kempuje trošku jinak, než ve zbytku Evropy, kterou znám. Lidé si tu s klidem postaví stan na odpočívadle vedle silnice.
Téměř všechny kempy, které jsme potkali, ukazují na dávno zapomenutou slávu míst, kde se nacházejí. Chatky zarostlé trávou, chodníky, které už dávno příroda „vcucla“ do sebe, cedule s nápisy Zavřeno (asi, Rumunsky neumím 🙂 ). Jedeme tedy dál a domlouváme se na další destinaci – Lacul Rosu (Červené jezero). Mělo by se jednat o jedno z nejoblíbenějších turistických míst v Rumunsku. Jezero vzniklo sesuvem půdy, která přehradila řeku, a věhlas si získalo legendou, která k této události vznikla. Ta říká, že u řeky tábořila skupina lidí, kteří byli zavaleni sesuvem půdy. Jejich krev pak vodu v jezeře zbarvila do ruda a odtud vznikl název. Uvidíme, dnes už to stejně asi nestihneme, takže najdeme ubytko poblíž a zítra se uvidí. Pořád to hrneme směrem k jezeru, po cestě mezi skalnatými útesy projíždíme kolem gigantické cementárny, kde je úplně všechno rezavé (rozuměj zkorodované 🙂 )

a zase se ptám, co za vola povolilo stavbu něčeho tak hnusného v tak krásném prostředí. Pracky zlámat těm, kteří ten papír podepsali. Tfuj!!!

Zanedlouho projíždíme známou Bisackou soutěskou, za kterou už se nachází městečko Lacu Rosu.
Hledáme ubytko, což nám zabírá asi hodinu a půl, neboť je nás hodně a máme mnoho názorů :-). Je potřeba prozkoumat naprosto každou ubytovací kapacitu v Lacu Rosu. Někteří už na to opravdu nemáme nervy a dáváme pivko na schodech do hotelu. Nakonec Alda volá, jedem a ubytováváme se. Nacházíme nocleh v hotelu téměř v centru Lacul Rosu, obsluha vypadá moc hezky a příjemně. Večer u piva zjišťujeme jména – Diana, Gina a Andy. Jen Diana umí trošku anglicky, a proto navazujeme kontakt. Občas se nám lámanou angličtinou a debilními kecy podaří dostat ji do situace, kdy se musí otočit zády k nám a nahlas se směje. Hold, málokdo je takový profík, aby se udržel, když přijede banda pitomců z ČR, a začne vtipkovat :-). Na druhou stranu se Dianě daří nás dostat do kolen, když se ptáme na typické jídlo tohoto kraje a po chvilce přemýšlení slyšíme: Gordon Blue. Ne snad proto, že by to byla místní specialita, ale proto, že Diana předpokládá, že tomu budeme rozumět a nebude se muset otravovat s vysvětlováním :-). Pijeme, zveme, kecáme. Dozvídáme se, že večer je na vedlejším hotelu diskotéka :-). Je to ten hotel, na kterém jsme se chtěli ubytovat původně a na jehož schodech jsme si dávali pivko. Jdeme na disku, a po příchodu je jasné, že tady budeme jak staří fotři. Vidíme i holky z našeho hotelu. Ty po chvíli přichází k nám a oplácí nám pozvání na drink. Dáváme s nimi Tequilu (Koudy, Inža a já). Holky se loučí a jdou za svými známými, my ještě dáváme nějaké pivko a sledujeme místní zvyky mladých. Poměrně zajímavé na tom celém bylo to, že se na diskotéce vyskytovalo velmi málo alkoholu. Pravdou sice je, že asi málokdo měl přes 18 let, nicméně u nás by taková akce vypadala úúúúplně jinak. Lidé si chodili pro pití (Fanta, Coca-Cola, Sprite, …) do lednice, tady si vzali svou lahev a šli přímo k baru, aby ji zaplatili. Opět systém, který je pro ČR neuplatnitelný. No, jako správní cestovatelé jsme museli i takovou akci navštívit, i když neradi :-), abychom mohli právě tyto odlišnosti dokonale popsat v tomto drahocenném materiálu. Ale už je opravdu čas jít spát.

pondělí 6.7.2015 | 240 km | Lacul Rosu – Praid, Lacul Ursu, Sighisoara, hotel Dumbrava u obce Rupea (někde v Rumunsku směr Brašov)


Vstáváme a máme bolehlav :-). Vyrážíme se mrknout na Lacu Rosu, protože včera jsme to nestihli. Jednoduše jsme měli prostě důležitější věci na práci, než se pěšky potulovat po městě a hledět na jezero. A hlavně v motohadrech to přece v pravé poledne v teplotách hrubě přesahujících 30°C bude příjemnější, než v podvečer v kraťasách, hm? 🙂 Tak jdeme na to. Jezero je asi 200 metrů od našeho hotelu, takže už k němu vyrážíme na mašinách. No, jezero hezké, ale řekněme si upřímně, že voda vůbec není červená, jak se povídá a všechno jsou to jen povídačky, ale to všechno jsme tušili už před odjezdem a stejně nám to nedalo 🙂

Od jezera, kde blikáme pár povinných fotek, pokračujeme směr město Praid přes Gheorgheni a dva menší horské průsmyky, které jsou naprosto parádní. Překrásný asfalt, nádherné zatáčky, nic záludného. Člověk se s motorkou hodinu houpal ze strany na stranu a užíval si. Po cestě nás dost překvapuje chlapík v Dacii, se kterou to hrnul takový způsobem, že ho prostě nešlo předjet. Mnohdy měl člověk strach z té nakloněné boudičky automobilu vyrobeného právě v Rumunsku. Na jednu stranu komické, na druhou jsme se trošku styděli :-). Přijíždíme do Praidu, kde navštěvujeme solné doly (Sol mine). Do dolů nás po zakoupení vstupenek odváží autobus. Když přijel na zastávku, prohlížím si ho a moc nerozumím tomu, proč je tak odřený, proč má občas nějaké to sklo prasklé atd. Vše mi dochází v okamžiku, kdy řidič vjede s autobusem do jeskyně, dává dvojku, trojku a frčí odhadem asi 50 km/h a na každé straně má prostor cca 40 cm od skály. To byla jízda :-). Po cca 300 metrech jízdy zastavujeme a čeká nás asi milion schodů dolů a pak obrovské podzemní prostory. Lanové centrum, wifi, lidi hrající badminton, děcka na kolečkových bruslích restaurace, občerstvení, 15.8°C.
Celý komplex procházíme asi během hodiny. Šouráme se, hltáme atmosféru, pokoušíme se rozluštit nějaké naučné Rumunské texty, navštěvujeme místní kapli, fotíme, procházíme stánky se suvenýry a pomalu směřujeme k východu. Jedeme ven opět autobusem. Nemáme Rumunské peníze, takže míříme pěšky do blízké banky, kde vyměňujeme Eura na Leie (100 Eur = 445 Lei), a hurá do prvního stánku (Andy’s Fast Food), mrsknout do sebe burger, gyros a špíz a jede se dál. Do Lacul Ursu (Medvědí jezero) ve městě Sovata, což je asi 10 km cesty. Přijíždíme do cíle a otevírá se před námi lázeňské město. Proslulé, turisticky hojně navštěvované jezero nacházíme téměř okamžitě a ani obrovské množství lidí nás neodrazuje od návštěvy. Parkujeme stroje na parkovišti u místní hospůdky, platíme číšníkovi za parking a hurá do plavek. Už si osvěžení fakt zasloužíme. Platíme vstupné, hledáme fleka na stinném místě na obrovském dřevěném prostranství, které je k válení určené a hopla se osvěžit.
Voda je docela teplá a navíc velmi slaná a parádně nás nadnáší. Člověk se na hladině udrží úplně snadno a o to je odpočinek lepší. Zkouším se potopit, protože mám informaci, že v hloubce asi 3 metry už je voda horká. A je to opravdu tak. Je tak horká, že hlouběji se už potopit nelze. V hloubce 3 metry by měla mít voda okolo 50°C, u samotného dna až 70°C. Zajímavé. Máme před sebou ještě kus cesty, a proto je nutné po asi hodinovém odpočinku pokračovat dál směrem na město Sighizoara a pak směr Brašov. Do Brašova ani nepřijíždíme, po cestě stavíme v hotelu Dumbrava v obci Rupea na silnici č. E60.
Na naše poměry celkem luxusní hotýlek. V jeho okolí sice není vůbec nic, ale zahrádka je otevřená do cca 11 hodin, vaří zde, vypadá to tu hezky, motorky si můžeme dát na dvůr, takže nebudou stát na parkovišti u hlavní silnice, a pivo mají točené :-). Objednáváme tedy první kolo piv, nějakou polévku a jídlo. V mém případě řízek Daniela, což byl třípatrový řízek, jehož patra byla slepená třicítkou Eidamem 🙂
Zvládl jsem asi 2 sousta a hotovo. Necháváme Danielku zabalit do alobalu, další den se bude hodit :-). Cca kolem jedné hodiny jdeme spát a na společné manželské posteli ještě s Aldou sepisujeme zápisky, které dávají vzniknout tomuto cestopisu.

úterý 7.7.2015 | 350 km | Hotel Dumbrava u obce Rupea – Brašov, Sinaia, Rasnov, Bran, Campulung, Certea de Arges, Lacul Vidraru


Ráno vstáváme opět s drobným bolehlávkem a jdeme posnídat. U snídaně nás Vláďa trošku upozorňuje, že minulý večer nás obsluhovali borci asi 2 hodiny po zavíračce a nechali jsme jim dýško tak mizerné, že bychom se měli stydět. To tedy napravujeme při placení vydatné snídaně, která byla složena ze tří kusů klobásek, nebo cigárek, nebo párků, nebo co to vlastně všechno bylo. Asi od každého něco. Snídaně nám zaplnila žaludky do pozdního odpoledne, takže byl čas vyrazit za poznáním a nemuseli jsme se zdržovat jídlem. Prvním cílem bylo město Brašov.

Památky UNESCO, historické centrum apod….. To vše jsme úspěšně nenašli k radosti úplně všech, neboť už dopoledne ukazoval digitální teploměr venkovní teploty dvoucifernou hodnotu začínající trojkou. Nejvytrvalejším hledačem jakýchkoliv památek byl Alda. Teď si uvědomuju, jak musí Alda památky milovat, neboť byl jako jediný v kožené bundě a v té muselo být fááákt hnusně 🙂 Trpělivost dochází, nervózní pohledy říkající K…A jedééééém nakonec přesvědčují i Aldu a jedem. Za jízdy je přece jen trošku líp než v rozpálením městě, kde se vzduch ani nepohne. Dalším cílem je město Sinaia. Tady by měly být lanovky na vysokohorský masív. Nakonec i vzhledem k tomu, kolik nás ještě čeká kilometrů, volíme jízdu po „nějakých serpentinách“ nad město, což podle mapy slibuje daleké výhledy do okolí. Toto je okamžik, kdy se rozdělujeme. Inža, Michal a Vláďa jedou napřed do kempu u přehrady Lacul Vidraru. Seženou ubytko a dají vědět. My už pak pojedeme na jistotu, což vyhovuje v podstatě všem zúčastněným.

Koudy, Dušan a já se „těšíme“ na další památky, které má Alda oranžově zaznačené v mapě. Alda se těší taky. Jen s tím rozdílem, že on se těší opravdu upřímně :-). Ale čeká nás jedno z hlavních lákadel Rumunska a tím je proslulý hrad Bran, který je vydáván za hrad hraběte Drakuly. Na ten si však ještě musíme počkat, neboť je po cestě ještě jeden hrad s názvem Rasnov. Ten po několika kilometrech nacházíme. Vidíme ho, jak se vznešeně tyčí nad dědinkou. Přijíždíme na parkoviště, kde zase hned někdo něco chce. Usuzujeme, že cesta na hrad je tak dlouhá, že se nám ji ani v nejmenším nechce absolvovat a ujíždíme pryč. S nadějí, že třeba na hradě Bran si dovolíme prohlídku a že v hradě snad bude trošku chládek. Opět ujedeme několik kilometrů a jsme na místě. Opět jde o hrad, který se nedá minout. Zastavujeme, ihned nás kasíruje mladý klučina hlídající parkoviště a úspěšně nás ojebává každého o jednu Lei. Parkoviště stojí pro auto 2 Lei, my platíme za motorku 3 Lei 🙂 Nemáme však energii, proto se ani nehádáme. Aspoň nám do budky schovává bundy a blembáky. Jde se k hradu…vstříc chládku. Po cestě nelze minout všudypřítomné stánkaře prodávající všichni úplně to samé. Ne, že by stánkaři u hradu Bran prodávali všichni to samé. Stánkaři v celém Rumunsku prodávají všichni to samé. Hrůza. Je toho zbytečně moc. Takové kolotoče kolem hradu. Když pak zjistíte, že hrad Bran vlastně vůbec není hrad hraběte Drakuly, akorát Vás to nas… a chcete jet pryč. Údajně zde totiž hrabě Drakula jednou ve svém životě přespal. Takže jaký Drakulův hrad? Tak to ne!!! 30 Lei za drobný podvůdek? Ani mě nehne. Zvlášť, když místní park nabízí čerstvě posečenou travičku a stín.

„Jdu si lehnout, klucí, užijte si hrad, mě dovnitř nedostanete“,

pravím. Jakmile si lehnu do trávy, objevuje se krásná mazlivá fenka nějakého křížence a tak si s ní hraju…hážu jí PET lahev, kouše mě do ruky a do prstů, já ji zlobím a tak si užívám odpočinek, zatímco klucí nevím co. Přicházejí. Na hradě taky nebyli 🙂 „Kašlem na to, 30 Lei jim za to nedáme“ vysvětlují a jde se k bajkům. Fenka chce jít se mnou a já se jí snažím vysvětlit, že už nemám v kufru místo a že večer máme chuť spíš na špekáčky :-). Alda vypadá dost rozhořčeně, protože už několikátý den hledá památky a – a nic 🙂 Myslím ale, že největší nepřítel je počasí. Kdyby bylo o 10 °C míň, byla by situace úplně jiná. No nic, dnešní porci adrenalinu při pobíhání po rozpáleném asfaltu v teplotách, kdy se taví plast navlečeni ve skafandrech černé barvy, máme za sebou, a je nutné se vydat vstříc poslední dnešní plánované zastávce a tou je kemp někde u přehrady Lacul Vidraru.

Valíme to dle pokynů osmého člena výpravy jménem Garmin a při jedné z krátkých zastávek pro doplnění tekutin Koudy čte zprávu od Inžy, že dorazili do kempu a že bychom mohli večer opéct buřta, ať něco nakoupíme. Zastavujeme tedy v městečku Curtea de Arges a jdeme do místní sámošky. Berem klobásky, chleby, hořčici, nějaké pití, mrkáme v regálech na paštiky z Hamé, vše nakládáme do kufrů a jedeme dál. Kolem přehrady jedeme po dvojicích, neboť nás rozdělilo focení přehradní hráze. Já s Dušanem si hrneme svoje tempo dopředu, Koudy s Aldou nás postupně dohání a sjíždíme se na odbočce do kempu. Ke kempu vede jen šotolinová lesní cesta. Její mizerná kvalita nás stále nutí se navzájem ptát, jestli jedeme dobře. Inža říkal, že cesta je hnusná, takže jedeme asi dobře. Taky vzhledem k tomu, že nikde jinde velice kemp být nemůže, pokračujeme stále dál a dál po druhé straně přehrady. Je to tady. Kemp s hotelem nacházíme. Kluci (Michal, Inža a Vláďa) už mají něco popité a tak se chlubí, jakou že to jeli strašnou cestou, kde i Lakatoše zůstávají zapadlé. Tak nějak přitakáváme a myslíme si svoje, ale jen do doby, než obhlídneme Inžovu stíhačku. Ta je převlečená do khaki barev a to nám jasně napovídá, že zas tak moc nekecají 🙂 Hold, není špatných silnic, pouze zbabělých jezdců. A to, co měl Inža na motorce v žádném případě nebylo blato ve spreji, které si kupují „Adventure“ jezdi na německých baworácích z Toutatechu proto, aby po svých toulkách západní Evropou vypadali drsně :-).

Klopíme lahváče, domlouváme ubytko, které trochu nelogicky ve stanu vyjde cca 2x dráž, než v chatce. Já, čerstvý otec, volím třídu Socka a jdu do spacáku pod širák. Ne ani tak proto, že bych chtěl výrazně šetřit. Spíš proto, že jsme byli v divočině uprostřed lesů a nebe bylo opravdu černé a klid bohovský a po několika nocích v cizích postelích jsem měl prostě chuť na svůj spacák a nafukovací karimatku. To vše ale až po jídle. Po vytoužených buřtech na opravdovém ohni. Rozděláváme oheň na místním tábořišti vedle hotelu.

Ze zahrádky si nás fotí nechápající turisté, dřevo musíme koupit a dohodnutá cena 40 Lei rozpoutává debatu o tom, jak domluvíme ráno slevu. Místní týpek je fakt vydřiduch. Jediné, co nás nechává veselé je jeho kukuč. Vypadá jak Igor Timko – zpěvák skupiny No Name. Při každém pohledu na něj se směju :-). Při ohníčku slivovičku, která rozhodla o tom, v jakém stavu půjdeme spát. Koudy, Inža, Alda a Vláďa už spí v chatkách. Dušan vlastně taky spí, jen vsedě u ohně a trošku ruší svým chrapotem rozhovor mě a Michala, ve kterém se mu snažím vysvětlit podstatu myslivosti 🙂 a to, že vlastně nejsme vrazi :-). Moudře usuzujeme, že je čas jít spát, načež zareagoval i Dušan, vstal a záhy se sesunul mezi prázdné lahváče. „Kubo, Dušanovi nejedou nohy“ posílá mým směrem vzkaz Michal. Zaostřuju na válející se postavu a snažím se jít jeho směrem bez zbytečných úkroků doleva a doprava….. To samé zkouší i Michal a kupodivu se nám jakš takš daří. Zvedáme Dušana a jdeme k chatkám. Smějeme se jak blbci a tahle cesta cca 150 metrů dlouhá se zdá být stejně zatáčkovitá, jako celá dnešní jízda na motocyklu 🙂 V chatce bereme spacáky a karimatky a Dušan vyráží směr místo, které si vyhlídl k přenocování. Najednou mizí za obzorem. Šustí tráva a ozývá se smích. Jsem uvědomělý, a proto ho musím jít zachránit. Padám stejně jako on. Do stejné trávy. A smějeme se oba ležíc ve vysoké trávě vedle sebe s dokola se válejícími spacáky. Blbci pubertální. No nic. Rozbalit spacák, lehnout a spát. Zítra máme řídit, musíme ze sebe tu slivovici alespoň trochu vydýchat…..

středa 8.7.2015 | 226 km | Lacul Vidraru přes Transfagaras, Avrig, Brezoi, kolem Lacu Vidra do Obarsia Lotrului


Vstáváme. Opička poskakuje každému z nás po zádech, jen Dušan a já vypadáme nějak nejhůř :-). Vaříme snad poprvé letos čaj na plynových vařičích. Včera jsme nakoupili i nějaké sladké pečivo a tak se dělíme a u hrníčku s čajem baštíme snídani. Balíme, platíme, ukecáváme slevu za dřevo z původních 40 Lei na 18 a jedem pryč. Směr motorkářsky nejzajímavější průsmyk v Rumunsku – Transfagaras s nejvyšším průsmykem ve výšce 2042 mnm. Serpentýny jak na Stelviu, asfalt drsný s podélnými rýhami, které vodí motorku a člověk si při jízdě připadá jak na ostrově Man.

Transfagaras je silnice, ze které se nedá nikam odbočit, proto se dělíme na libovolné skupinky s tím, že si každý jede svojím tempem, fotí, co se mu zachce a sraz si dáváme někde dole na benzince nebo na první větší křižovatce.

Potkáváme se na pumpě a odtud opět všichni jako vláček jedeme směrem k Lacul Vidraru, kde chceme přespat. V horách se nám opilcům z minulé noci udělalo poměrně dobře. Teplota byla lehce nad 20 stupni, zatímco po sjezdu dolů, kdy se začala teplota šplhat dalece nad třicítku, se nám opět začaly vracet vzpomínky na minulý večer. Jedu, hrnu to, vedu skupinu k přehradě a dělá se mi mdlo. Je nutné zastavit a doplnit tekutiny. Voda o teplotě také někde kolem 30°C sice není optimálním osvěžovadlem, nicméně i to je nám v tomto horku dobrou vzpruhou. Kolem přehrady bohužel není jediné místo, kde by se dalo zakempit. Kempy v Rumunskou nefungují, přehrada uprostřed lesů zřejmě není dostatečným lákadlem pro místní lidi. Ti si raději postaví stany kdekoliv na odpočívadle apod. Jedeme tedy dál, kousek za přehradu a na křižovatce nacházíme malou osadu a u ní ubytování.

Hospůdka, bereme „apartmán“ se třemi pokojíky pro 9 lidí s vlastním WC a sprchou. Jedna místnost je s celkem 5ti postelemi. Další je s manželskou postelí, kam byl vyhnán Michal, protože chrápe. Do poslední se nastěhoval Inža s Laďou. Bereme tento apartmán taky proto, že dnes za námi má přijet Jarda na Triumphu Tiger 900, takže už nás od zítra bude 8 a Jarda určitě rád lehne po 900 km dlouhém přesunu do normální postele. Jsme ubytovaní, je čas na zchlazení organizmu pivem, a pak koupel v potoce, který teče za penzionkem. Křišťálová voda už z dálky vypadá studeně, při lezení do ní se po okolí linou takové tóny, že tento večer určitě nemusíme mít strach z medvědů, protože ti jsou dokonale zastrašeni :-). Po koupeli dáváme vodu, nealko pivko, alko pivo, radler, sedíme a kecáme a vyčkáváme příjezdu Jardy. Typický zvuk tříválcového motoru doprovází jeho příjezd kolem půl jedenácté v noci. Jedná se o Rumunský čas, našeho času bylo půl desáté. Je to machr. Má půl hodiny zpoždění oproti plánu. Oproti plánu, který si dal 900 km odtud v Otrokovicích. Vítáme ho, objednáváme mu pivko, Jarda vytahuje dokonale ohřátou slivovici a mě se vrací vzpomínky na předešlý večer. Dušan už pro jistotu spí :-). S Jardou probíráme, proč vlastně vyjel tak pozdě? (Dle jeho plánu chtěl vyrazit v 9 dopoledne.) Jarda se svým šibalským úsměvem říká, že nakonec v 9 nevyjel. Že vyjel až v 10. Že musel ještě ráno do práce a pak byl chvíli s dětma. Takže vlastně nakonec dorazil ještě o půl hodiny dřív, než chtěl. Jak říkám, je to machr. Dáváme tedy ještě s Jardou pivko, chvíli sedíme, kecáme a unaveni jdeme spát.

čtvrtek 9.7.2015 | 334 km | Obarsia Lotrului u Lacul Vidra směrem na jih přes spodní část Transalpiny do Banátu – vesnice Gerník


Suprovka. Nový asfalt, jen v každé zatáčce je na asfaltu vylitý betonový škraloup, takže tady si prostě člověk v zatáčkách v klidu nezajezdi. Vyjíždíme až na sedlo 2200 mnm, kde blikáme hromadnou skupinovou fotku, tentokrát i s Jardou.

Zastavujeme na vrcholku, kde je „osada“ (rozuměj postavené dřevěné chatky a přístřešky, kde se prodává cokoliv turistům. Taková tržnice se suvenýry a místními produkty). Nakupuji zde nálepku na kufr s důležitým nápisem „Transalpina“, ostatní jen tak popochází, a prohlíží si nabídku všeho možného a pomalinku se všichni suneme směrem k motorkám a těšíme se, co bude dál. Takže hop do sedel a jede se. Směrem dolů nás čekaly překrásné serpentýny, kde si s Inžou trošku blbnem a honíme se s Audi S3. Nevím, jestli byl řidič tak zbabělý, opatrný, nebo školící video s Valentinem mi bylo tak prospěšné, nicméně po chvíli jedu a v zrcátku nikoho nevidím. Sebevědomí mi poskočilo a říkám si, že i těžká stařenka v rukách „profíka“ 🙂 udělá dost parády :-). Sjíždíme dolů z hor, čekáme se všichni na benzínce a pak pokračujeme zase jako vláček dál směrem na jih. Silnice začíná být dost nudná, samá obec, omezení rychlosti a to ve 35°C není sranda. Proto se rozhodujeme tuto silnici opustit a zkusit ještě jeden horský přejezd. Vyplácí se. Krásné zatáčky, krásný asfalt, nikde nikdo, horské masivy, útesy, říčka pod námi. Chceme se okoupat, ale bohužel se nedaří najít vhodné místo. Hledáme, až přijedeme do města Baile Herculane – údajně lázeňského. Kdysi asi ano, ale zchátralé budovy mohutné rozkopané silnice a všudypřítomný prach dávají na jevo, že tady se lázně už dlouho nekonají. 🙂 To všechno dohromady nás odradilo i od krátké zastávky a fotky. Nestojí to za to. Nestojí to za nic. Jedeme dál a chceme se stále okoupat, ale pod městem se již malebná říčka proměnila ve větší tok, který bohužel shromažďuje na svých březích PET láhve a odpadky z velkého města a tak myšlenku koupání pouštíme z hlavy a místo toho zrychlujeme. Zchlazení je prostě nutné, neboť jsme už naloženi ve vlastní šťávě. Přijíždíme do města Orsova, což je přístavní město na Dunaji. Zastavujeme a jde se do restauračky odpočinout, posedět, lupnout Colu a nealko pívo. Michal, Inža, Vláďa a Jarda se rozhodují pokračovat směr Svata Helena nebo Gerník a najit ubytování. To nám (Alda, Koudy, Dušan a já) vyhovuje, neboť můžeme přijet později a vše bude zajištěné. Dáváme tedy polévku a Radler, kecáme na zahrádce přímo u vody, odkud máme výhled na rozsáhlou vodní plochu nad přehradou Železná vrata. Zaplatíme a jedeme za klukama. Při cestě ještě zastavujeme na povinné focení s obrovským obličejem, který je vytesaný do skály nad vodní plochou.

Zastavuje zde hodně aut, potkáváme taky již nám velmi dobře známou skupinku čechů, se kterými se míjíme prakticky celou dovolenou. Po vodě se k této atrakci sjíždějí i lodě a všude je slyšet cvakání foťáků. Po deseti minutovém hledání nejvhodnějšího místa k fotce startujeme a vyrážíme na krasojízdu podél Dunaje. Cesta se krásně line, zatáčky jsou příjemně rychlé, cestovní rychlost cca 100 – 110 km/h, když tu náhle – na cestě potkáváme šutr velikosti menšího vozidla uprostřed jízdního pruhu, který je označen dopravními značkami – v obou směrech. Půl cesty do Gerníku jsem pak přemýšlel nad tím, kdo určil, že bude jednodušší nainstalovat dopravní značky, než šutrák ze silnice odklidit. Nepochopitelné, ale k této části Evropy taková řešení prostě patří. Přijíždíme k odbočce na Gerník. Inža psal, ať jedeme pořád po hlavní, takže je nám jasné, že nás čeká bláto, brody, šotoliny, písečné duny, jablečné sady a kdo ví, co ještě. Na štěstí to teda byla jen šotolina a ke všemu suchá, takže nebyl důvod k obavám. Jeli jsme si to cca 10 km v prachu, takže jsme do Gerníku dorazili dostatečně najezení prachu. Kluky objevujeme u hospody u Rybníka, kde žádný rybník nebyl. 🙂 Patrně nějaký historický název, jinak si to neumím vysvětlit. Dáváme Pivo Temešvár (Timisoreana) pak zkoušíme český Všerad, kecáme se třemi českými cyklo turisty od Hradiště, doporučujeme jim ubytko, pijeme, kecáme, bavíme se s místní hezkou a velmi sympatickou výčepní Marií, která mluví stejně, jako většina lidí tady, velice pěkně česky a to i přes to, že se tady v Banátu narodila a prožila zde celý život.

Marie se vyptávám, jak zde vlastně probíhá běžný život, hlavně mě zajímá, kde se učí česky, kde češtinu používají, jak to funguje ve škole atd. Dozvěděl jsem se, že na prvním stupni se zde vyučuje převážně čeština, zatímco Rumunština se do popředí dostává až na stupni druhém. Jak tak popíjíme pivka a vykládáme, začínáme mít chuť na nějaké dobrodružství, načež se vyptáváme na jeskyni, která je dle mapy někde poblíž. Marie nám ochotně radí a my se na základě jejich rad vydáváme na průzkum. Nějakou „díru“ nacházíme, vede z ní plastové potrubí, které asi tahá vodu z nitra skály. Lezeme tedy dovnitř, vchod je velmi úzký, proto se musíme skoro plazit, nicméně jeskyně nám uvnitř dovoluje se alespoň postavit. Svítíme si mobilem, ti prozíravější si vzali čelovky. Jeskyně je malá, není delší než 10 metrů a vypadá to, že místní omladina sem občas zajde a rozdělá oheň či jinak tráví volný čas. Z jeskyně se vydáváme dál na průzkum, stále dál od hospůdky, nicméně terén je čím dál těžší, tráva vyšší, trní ostřejší a hustší, proto volíme úprk po stejné cestě. Navíc nám dochází pivo v kelímku a je potřeba jej doplnit, takže hurá do hospůdky k rybníku, kde žádný rybník není :-). Po návratu ke stolu slyšíme kousek od nás zpěv a hraní na kytaru. Opět se ptáme Marie, jestli je to nějaké soukromé posezení místních, nebo o co se jedná? Marie nám sdělila, že si takhle jeden místní chlapec zkouší hrát na kytaru a učí se. Byl tam ještě s jeho kamarádem, který jezdí do Gerníku z Plzně každoročně na prázdniny za rodinou. Kluci nakonec sedají k nám a hrajou české písničky. Opojeni nějakým tím pívem posloucháme a užíváme si dovolené, jak má být. Mezi písničkama občas s klukama vykládáme, oba krásně mluví česky. Ptáme se hlavně místního, jak tady žije, jak se má atd. Vykulili jsme oči, když nám povykládal výčet zvířat, které vlastní a o které se každý den stará. Ne, že by tato zvířata vlastnila jeho rodina, vlastnil je on sám a nechyběl býk, krávy, prasata a pak nějaké ptactvo na vajíčka. No teda, o tom si už ani my, natož omladina z ČR nemůžeme nechat ani zdát. Posezení u hospůdky nemohlo být nekonečné, takže se pak zvedáme někdy v noci a jde se na kutě do domku, který jsme si pronajali a který je asi 40 metrů od hospůdky.

pátek 10.7.2015 | 309 km | Gerník, Svatá Helena, Anina, Resita, Caransebes, kemp u jezera Cincis poblíž města Hunedoara


Probouzíme se. Tedy já a Jarda jsme tak nějak nechtěli spát uvnitř domku. Nevím, proč Jarda, asi to pro něj bylo v cihlovém baráku a v posteli málo „Outdoor“, nicméně já tam nechtěl proto, že se na mě z každé stěny dívala jedna panenka Marie, jeden Ježíš a všude kolem byly svatozáře……no to fakt ne. Svatozáře moc zářily a mě světlo při spánku nedělá dobře. Nicméně ráno jdu domeček pořádně okouknout. Jde o takový typický starší vesnický domeček s masivními dřevěnými futry s loupající se olejovou barvou, růžovými stěnami bez pravoúhlých rohů, s tlustými stěnami, menšími okny, nízkými futry a vrzající podlahou. Jednoduše krása. Postele se starými matracemi s péry a těžkými péřovými nastlanými peřinami, okamžitě jsem si vybavil prázdniny u babičky :-).
Domek máme k dispozici celý sami pro sebe, včetně kuchyně, koupelny a dvou pokojů. Pan Koudy si ze mě samozřejmě musel udělat srandu, když mi ve chvíli mého urputného hledání toalety ukázal na dveře hned vedle stáje. Letím, otevírám, vstupuji, okamžitě vystupuji, zhluboka se nadechuji a znovu vstupuji. Mám na všechno minutu, dýl mi dech nevydrží – spěchám, stíhám, mizím – uffff. Abych vše uvedl na pravou míru. Toaleta byla naprosto bez jakékoliv závady, vše standartní a odpovídající tomuto druhu sociálního zařízení v takto starém domě a na takovémto místě. Jenže já jsem prostě na tohle slečínka a než abych šel na veřejnou nebo suchou toaletu, raději zalezu do kukuřice nebo do obilí, bohužel jsme byli v samotném centru vesnice Gerník, odkud je to k poli na každou stranu cca 200 m, proto jsem prostě musel :-). Ale jaké bylo mé zděšení, když jsem pak přišel do kuchyně za klukama, kde všichni svorně vařili čaj na plynových kempingových vařičích postavených na sporáku a všímám si zvláštních pohledů a úšklebků od všech kluků směřujících na mou osobu.

„Co se děje“, říkám si. Koudy mi ještě napoví poznámkou: „Nechceš si umýt ruce?“

Sakra, čuju nějakou bejkárnu. Koudy mi ukazuje na dveře uvnitř budovy v malé chodbě. Vzhledem k poloze začínám tušit, co se za nimi vyskytuje. Jdu tam a……… Splachovací krásné WC, vana se sprchou s teplou vodou, umyvadlo, dokonce i mýdlo. V tu chvíli jsem si přál zavřít Koudyho na místo, kde jsem musel strávit minulu, alespoň na půl dne a oplatit mu tento vtípek. No teď uznávám, že fakt podařený :-).

Předešlý večer jsme si v místní pekárně objednali pečivo na dnešní ráno. Vláďa to byl ráno vyzvednout, dostali jsme každý jeden rohlík s čokoládou, jeden koláček s marmeládou a jeden ořechový. Nádherné poctivé kusy velmi chutného pečiva, velmi slušná nálož, stačilo to do půl páté odpoledne. Jsme po jídle a je čas vyrazit dál. Po odjezdu z Gerníku valíme do Svaté Heleny. Jedeme jinou cestou, než jsme do Gerníku přijeli. Přece jen je nutné trošku toho offroadu zažít, jsme přece na východě :-). Celkem 16 km po šotolinové silnici používané místními. Přijíždíme do Svaté Heleny k místnímu obchůdku se vším možným. Tam dáváme Radlera a kafe a chvíli klábosíme s místní paní prodavačkou, jak jinak, než naprosto plynnou češtinou. Po cca půl hodinové pauze tedy vyrážíme na sever, směr na Oravita, Anina, Resita.

Krásnou přírodou, zatáčkovitou silnicí a opět si říkáme, že jsme dobře udělali, když jsme se nevydali nejrychlejší a nejkratší cestou směrem domů. V Resitě zastavujeme na poslední společný oběd. Objednávám malinkatý Schnitzel s bramborovou kaší a jdeme se loučit. Koudy, Michal, Vláďa, Inža a Dušan chtějí být doma už v sobotu, neboť si žádali alespoň den voraz :-). Alda, Jarda a já tedy odjíždíme o par minut dřív a zastavujeme u nedalekého muzea lokomotiv. Při prohlídce máváme na kluky, kteří, projíždí kolem a tady je vidíme opravdu naposled. Naposled myšleno pro pár následujících dní, některé pro pár následujících týdnů a některé jsem neviděl doposud ještě ani jednou a to je konec března 2016, kdy ladím cestopis a vzpomínám :-). Ten pocit je trochu smutný. Víc, než polovina party nás opouští a dál už pokračujeme pouze tři. Ale dobře jim tak, my chceme z pár volných dní v roce vytěžit co nejvíce a tak se vydáváme dál vstříc dobrodružství. Jedeme tedy směrem na severovýchod přes Caransebes, směrem na Hateg a do Hunedoary, kde zastavujeme u krásného hradu. Ten okukujeme pouze zvenčí, neboť poslední prohlídku jsme prošvihli, fotíme a pak jedeme do kempu u jezera s tím, že hrad prohlídneme další den dopoledne. Kemp je cca 10 km od hradu, někde u jezera. Jedeme po pobřeží a rozhlížíme se. Okolo je moc míst, která připomínají kempy, avšak ten správný a jediný otevřený je až na samotném konci jezera. Po příjezdu se nestačíme divit, neboť je v kempu na Rumunské poměry nečekaně plno. Samý mladý kempař, partičky holek a kluků převážně ve věku do 20 let. Po nalezení optimálního místa pro stany, vystátí řady na povinné první pivko se vydáváme postupně do sprchy. Veselý výraz ve tváři získaný velmi nízkou cenou kempu ztrácíme při pohledu do sprchy, kde na nás vykukuje jediný kohoutek a to s modrým označením. Tfuj, to snad nééé. Je podvečer, žádná velká výheň, teploměr ukazuje asi 26°C, což při dlouhodobém pobytu ve 36 stupních může být považováno za teplotu skoro polární. 🙂 No nic, nedá se, jsme chlapi a proto……kecám, umyl jsem si pouze nohy, bo ty jediné to potřebovaly opravdu za jakoukoliv cenu 🙂 „Hygiena“ provedena, je na čase zavřít hubu sprostě nadávajícímu žaludku a vmáčknout do sebe nějakou labužnickou vychytávku v podobě čínské polévky, konzervy z Hamé nebo při troše štěstí jedno Adventure Menu, které mi zbylo z loňské expedice po Albánii. Při troše štěstí říkám proto, že už vůbec netuším, kolik a čeho k snědku mám. Po otevření mé polní kuchyně (rozuměj odklopení sedadla na CB 1300) zjišťuji, že Advenčráky jsem již všechny pozřel, místo toho se tu na mě směje pytlík špaget a nějaká konzerva od Uncle Bens a proto si znovu navozuji na tvář úsměv, který mi po sprše trošku chyběl. Jsme po jídle – při vaření, resp. ohřevu jsme stihli ještě několik kousků, zakoupených u nedalekého pivního okénka (místo pro stany bylo vybíráno samozřejmě i s ohledem na vzdálenost od tohoto okénka). V noci jsme pak lupli další pivka, která kombinujeme s několika slivovicemi a jdeme se družit za místními. Oboustranně opilou angličtinou mluvíme o škole, kempování, všudypřítomném bordelu v lesích a všude možně, atd. Pak místní skupina asi 15 lidí upozorňuje, že je třeba zajít na dřevo na oheň. Vyrážíme tedy s čelovkama a sekerou s téměř celou skupinou do lesa. Stezka odvahy, něco jako záhada Blair Witch. Touláme se po lese, všude kolem jsou slyšet slova a různé skřeky od místních slečen, které občas na hlavě pošimrá větev nebo jim na listí v žabkách ujede noha apod. Tomu se směju, to mě baví. Víc su nervózní z toho, že jedinou sekeru, která je k dispozici nese člobrda asi dva kroky za mnou :-). Dávám si bacha, neboť se sekerou zaraženou v šišce bych si asi těžko nasadil helmu a tím pádem by mi při jízdě domů hrozně foukalo do očí :-).

Jsme zpátky u ohně na pláži. Příchod celé skupiny vypadá jako záběry těžařských společností z amazonského pralesa po dobře vykonané práci. Přikládáme dřevo do ohně, přikládáme láhev k ústům…nabízíme slivovici, dostáváme místní čůčo, kecáme, pijeme, smějeme se, a to vše tak dlouho, až jsme fakt unaveni a jdeme spát.

sobota 11.7.2015 | 331 km | Hunedoara – někde v Maďarsku


Ráno se probrat z kocoviny a jde se zlepšovat stav do vody. Pak ještě jednou. Ohřát fazole, uvařit čaj a jede se. Směr město Deva – a v ní to všechno začalo. 200 km něčeho, čemu Rumuni říkají silnice. Hrúúúúúza. Rozbité, díravé, všude omezení, semafory na kyvadlový provoz – nakonec projíždíme všechno na červenou, jinak bychom nikam nedojeli. Ta cesta byla nebezpečná a v mapě se tvářila, jako silnice 1. třídy. Až do Oradey je to prostě strašné. Způsob opravy této páteřní komunikace v Rumunsko je mi absolutně nepochopitelný. „Člověk“, který zpracoval plán a způsob opravy této silnice je normální kriminálník a zasloužil by na místě zastřelit, nebo možná ještě něco horšího, ale nevím, co horšího ještě je. Každopádně jsme byli tak strašně vzteklí, že si to neumíte ani představit 🙂 Ještě, že asi někde v polovině tohoto motorkářského očistce odbočujeme do Chiscau, abychom si chvíli odpočinuli. Kousek od této obce je nachází Medvědí jeskyně. Poslední prohlídku stíháme 2 minuty před jejím zahájením – ufff. Prohlídku pan průvodce započal slovem

„Norok“ . Pamatuju si to slovo jako „Na zdraví“,

tak nevím, co nám chtěl říct :-). Jeskyně byla ale moc hezká, připomínala mi naše jeskyně z dob tak před 15 lety. Výklad celý dojem v podstatě jen kazil, neboť jsme nerozuměli kromě úvodního slova ničemu 🙂 Je konec. Prohlídka končí a my z jeskyně vycházíme chodníčkem, který lemuje na 200 metrech asi šest milionů stánků se suvenýry, která se vždy po desátém stánku začnou opakovat. Pan průvodce nás upozorňoval na CD s informacemi o jeskyni, které si můžeme zakoupit na výstupu z jeskyně a opravdu. Za dveřmi někdo prodával CéDéčka jak vexláci bony na Václaváku. Bylo to poměrně úsměvné. Ve stáncích byl poslední možnost zakoupení nějakého suvenýru nebo dárku z cest pro blízké. Bohužel já už tuto možnost neměl, protože jsem už neměl ani jednu rumunskou Leiku. Zaplať pán bůh, kluci už si nějaké ty cetky vybrali, tak je konečně možné pokračovat. Čas kvapil, sluníčko klesalo níž a níž a nás čekala cesta ještě do Maďarska po silnici, kterou nenávidím nejvíc na světě. Sedáme, rozjíždíme se, Jarda nás vede, proplétáme se uličkami mezi řadovými domky v malé vesničce, míjíme mávajícího staršího pána a najedno: BLIK 🙂 Vidíme modrobílou Dáčiu, červenobílou plácačku a světle modrou košilu s výložkama…. Do řiti 🙂 Teď mi dochází, že pán nemával, ale ukazoval, ať jedem pomaleji. Teď mu teda zpětně děkuju, myslel to dobře, ale jeho snaha se minula s účinkem. Tak jdeme spíkovat po anglicku. Ptáme se: Vo co de? On na to: Jeli jste rychle, telata! My na to: Vo fous! On na to: běžte pryč, budu se bavit pouze s tímto pánem, kterého jsme změřili (myslel Jardu). My na to: Ale pán neumí anglicky, takže se s náma budeš muset bavit!! On: Tak jooo, nooo. Bylo nám nabídnuto zaplatit 400 Lei s fotkou do památníku, nebo 200 Lei bez fotky. Říkáme mu, že mu klidně dáme 200 Lei, ale že nemáme ani Leiku. Utratili jsme poslední peníze za cetky u jeskyně, pamatujete? 🙂 Ptám se ho teda: Tak co s tím? Zajedem do nejbližšího města do bankomatu a vyberem a dáme ti to? On že: Ne. Nikam prej nejede. Říkáme mu, ok, ale co teda máme dělat? On že neví. My taky že nevíme :-). Ptám se: je možné to zaplatit z české republiky převodem na Rumunský účet? A on: Jo. Ptám se: Znáš číslo účtu? On: Ne. V tom se do rozhovoru vložil vždy dobře naladěný Alda a ptá se – česky: Co chce? Říkám mu: Chce nám dát blok na pokutu a prej to můžeme zaplatit z domu 🙂 A Alda na to pohotově a naprosto nahlas: Takže si s tím můžeme vytřít prd..? A já mu odvěťuji: Asi jo. 🙂 A Alda: Tak mu řekni, že to berem a jedem. Tak jsme to vzali a jeli. Myslím, že Jarda má blokovou pokutu ještě teď vystavenou někde doma na poličce. Pochopitelně 200 Lei zaplatit chtěl, ale když ten policajt nám fakt nedal číslo účtu 🙂 Dobře mu tak, my musíme jet. Pokračujeme tedy po krásné cestě cca 10 km a napojujeme se zpět na tu hrůzu – už o ní nechci ani psát – fuj!! Příjezdem do města Oradea se naštěstí silnice zlepšila a tak se proplétáme, až přijedeme k hranicím, které překročíme a – a je tu luxus. Překrásná, rovná, rychlá a kvalitní silnice. Ujedeme během pár minut asi 60 km a jdeme bydlet do penzionku Yellow u cesty. Před tím večeře na hotelu, pak odpočinek.

neděle 12.7.2015 | 532 km | Püspökladány – někde v Maďarsku v penzionku Yellow – Tečovice


Poslední den už se nese pouze ve znamení třepání hlavou vlivem větru při dálničním přesunu směrem na Budapešť, Györ, Bratislavu, odtud přes Kopčany, kde se náhodou potkáváme s Hankou – Jardovou sestrou a Mirou a pak zase prcháme dál domů. Jeli jsme zase celý den, unavení a špinaví jsme dorazili domů a byli jsme všichni moc spokojení. Motorky nakroutily něco kolem 3600 km bez nejmenších problémů – opět, jako vždy 🙂 Letos poprvé jsem vyrazil s jinou sestavou, než se kterou jsem se toulal po světě v několika předešlých letech.
Zpočátku jsem měl trošku strach, protože se mělo objevit pár nových tváří, sestava měla být na konci dovolené dost početná a v čele jedoucí navigátor má pak dost práce s tím, aby tu smečku za sebou uhlídat a nezavedl ji na nějaké zcestí – navíc to všechno měli být starší chlapi, než jsem já, což se nakonec ukázalo jako dost dobrá varianta. Nelituju ani minuty, kterou jsem s klukama strávil. Příjemná parta rozumných lidí, kteří se u píva dokázali odvázat (ne, jak Maňa 🙂 ) a se kterými byla všechny dny sranda. Velmi mě překvapil Dušan, který si touto dovolenou plnil klukovský sen o velkém motovýletě – tak snad se mu splnil a byl spokojený 🙂 Absolvoval tuto cestu hned ve druhé sezóně, kterou sedlal motorku, takže klobouk dolů. Mockrát děkuju Vláďovi za velmi vydařené fotky, konečně jsem se dočkal a mám z motodovolené opravdu fotky a ne jen obrázky bouchané na automat naprosto bez rozmyslu. Obdivuju Jardu, který se vydal za námi sám na svém Triumphu, konec cesty jel po tmě na nejhorším úseku, který v ten den absolvoval – hlavně, že přijel v pořádku. Mockrát děkuju Aldovi, který svými hláškami zpestřoval atmosféru a udržoval stabilně velmi dobrou náladu 🙂 Myslím, že se jim všichni při vzpomínce ještě teď zasmějou 🙂 Prostě díky všem, že jsem s nima mohl strávit pár dní a příjemných chvil při putování Rumunskem!

Comments are closed.