» » Slovensko 2016

Slovensko 2016

kategorie putovní | 0

Alda, Inža s Martinou, Koudy, Kuba s Radkou, Michal (B-KING), Michal (KTM), Milan, Pepa, Přema, Vláďa

Počtvrté začínáme sezónu společnou jízdou Slovenskem.

 

Středa – 4.5.2016

Zastávka Nitranske Rudno
Zastávka Nitranske Rudno

Ráno odjíždím za Michalem. V 10 máme sraz s Milanem v Kunovicích. Startujeme směr Slovensko s první plánovanou zastávkou na Nitranském Rudně. Po občerstvení a zavzpomínání na dětská léta strávená v místním kempu při „závodní rekreaci ROH“ jedeme dál. V Bojnicích za jízdy kouknem na koupaliště, zámek, zoo. Dalším bodem jsou známé zatáčky na Harmanci a neméně známá Koliba u sv. Krištofa. Dojíždíme tam v čase pozdního obědu.
„Sakra, ta hospoda je plná snad furt“. Po obědě se ani nechce dál.
Zbývá nám 140km. Na rozhraní Žilinského a Liptovského kraje děláme poslední zastávku – na Čertovici. O půl šesté přijíždíme do Podlesku. Jsme tu první z motorek. Vítá nás Merky s rodinou. Dojeli autem už před námi.
V kempu je pusto a prázdno. V bufetu U Orla si na ráno domlouváme snídani. Jak nás majitel informuje, sezóna tu letos ještě nezačala. Proto se nedivíme, když nás v restauraci Rumanka upozorňují na zkrácenou otevíračku.
Hodinu po nás přijíždí další skupina. Inža s Martinou, Michal (B-KING) a Přema. Teple oděni sedíme venku, večeříme a čekáme na poslední. Před devátou, potmě, dojíždí stroj s posádkou ve složení Kuba a Radka. Jsme komplet. Vlastně ne. Ještě se k nám přidá Alda s Pepou, ale ti až v pátek.
Na recepci kupujeme několik posledních, teplých plechovek s pivem a přesouváme se do chaty plánovat zítřek.
Mapa dne

Čtvrtek – 5.5.2016

Čekání na otevření obchodu
Čekání na otevření obchodu

V 9 ráno otevírá obchod. Ve stejnou dobu, jen pro nás, bufet U Orla. Obchod je prázdný. Chybí nejen nakupující, chybí i většina běžného zboží.
Párky a kafe U Orla to jistí. Při ranní debatě zjišťujeme, že večerní plány vzaly za své. Po snídani sedláme motorky a prvou cestou je čerpačka ve Spišském Čtvrtku.
3,5km před ní je Koudy na suchu. Po vzájemné dohodě, bez jeho přítomnosti, se shodujeme (pro jeho poučení), jet dál.
„Nemá to už daleko.” Ti, co zrovna netankují, kouří, pijí redbuly, cpou se laskominami. Najednou Inža přichází, že je mu ho líto, držíce v dlani plný kanystr benzínu. Vracím se tedy za ním. Daleko nedošel. Trochu se stydí…
Na cestě kousek od kempu směrem na Dobšín, potkáváme Merkyho s rodinou. Mají stejný směr, ale jiný cíl. Krásně klikatou, rozbitou cestu si užíváme všichni – snad vyjma Přemy. Jeho stroj by raději hladký asfalt. Přema sice trochu brblá, ale na to jsme zvyklí.
Michal se pečlivě věnoval plánům už doma a připravil program. Návštěva Dobšínské ladové jaskyně a hradu Krásna Horka. Výborně, máme o starost míň. Chyba.
Jeskyně se otevírají až od 15. května a hrad shořel důsledkem snědých dětí s cigaretami již před několika lety.
Nevadí, máme vždycky rezervní plány.

Když dojde benzín, snad to rozjede Šaratica
Když dojde benzín, snad to rozjede Šaratica

Pokračujeme přes serpentiny silnice 533. V obci Hnilec zastavujeme. Trochu se rozbila naše formace. Michal (B-KING) jel vlastní cestou. Po chvíli jsme už všichni spolu. Cítíme čas obědu.
U hájovny v Zimnej dolině nám doporučí nedaleký hotel Kralov praneň v Novoveské Huti. Během oběda opět upravujeme plány a rozdělujeme se. Milan, Michal Přema a já jedeme na Košice, ostatní se vracejí.
Poněkolikáté dnes mokneme. Nejhorší déšť přečkáváme u kávy na čerpačce v Jáklovcách. Milanovi se plní přání. Cestou míjíme několik usedlostí místních méně přizpůsobivých.
Je to fakt zážitek. Pach nasátý do nosních dírek při průjezdu těmito „obcemi” dostávám pryč desítky dalších kilometrů.
Není možné minout Spišský hrad. Zajíždíme k němu. Sluníčko nám přeje. Děláme několik obrázků. Z Levoče je to zpět už jen skok.
Vjíždíme do kempu a ostatní nás už čekají U Orla. Koupili nějaké buřty a dřevo! na recepci. Večer vzplanou táborové ohně. Současně se také dovídáme, že se Michal (B-KING) musel vrátit domů. Škoda. Oheň rozdělaný před chatou nám kdosi nepřál. Poslal znovu déšť. Přenášíme ho pod střechu ke krbu. Debatujeme, plánujeme zítřek i další dovolenou.
Mapa dne

Pátek – 6.5.2016

Štrbské Pleso
Štrbské Pleso

Dnešek je dnem přesunu do kempu v Belé (u Terchové). Času je dost a tak se naše zájmy dělí na gumy a podrážky.
Gumy jedou delší cestou. Podrážky volí kratší, aby zbyl čas na zdolání soutěsky Suchá Belá.
Suchá, je v tomto jarním období jen podle názvu. Než stihneme odjet, vrací se Radka. Její nové nízké bílé tenisky tuto pravdu už pocítily a ona na vlastní kůži vzápětí. Počká na kluky u chaty.
My to bereme přes Tatry. Krátká procházka na Štrbském plese a dále kolem Liptovské Mary k Oravské přehradě. Tam zastavujeme na hrázi. Slanický dvor ve stejnojmenné osadě je místo našeho odpoledního obědu. Do Belé zbývá asi 70km. Zajedeme ještě do Terchové, pro jistou něco nakoupit. Vyplatilo se.
Bufet v kempu už s námi nepočítal. V kempu nás za to čekal Merky s rodinou a také se konečně potkáváme s Pepou. Ten s Michalem zůstává střežit a my ostatní se vydáváme do blízké pizzerky.
Večer trávíme opět u ohně a buřtů. Vzájemně se ujišťujeme, že zítřejší plán už tentokrát opravdu vyjde beze změny
Mapa dne

Sobota – 7.5.2016

Zatím to jde...
Zatím to jde…

Ráno nás vítá pěkným počasím. Spolu s ním i známá obsluha bufetu. Rychle posnídat a jedem. Autobus se nám nepodřídí. Pepa podle svého plánu jede nedaleko za rodinou, Merky s rodinou za památkami.
Zcela napěchovaným autobusem míříme přes Terchovou do Vrátne. Stěží jsme se dostali dovnitř. Není proto divu, že nestojíme spolu.
„Není to Přemek z Lózy?” Zaslechnu kdesi vedle. „No vypadá, jako on, ale ty fousy?”
Následuje další debata na stejné téma. Vzdáleně stojící Přema nemá potuchy. Nekončící dialog stojících žen Koudyho sedícího pod nimi na místě vyhrazeném pro invalidy už evidentně nebaví. Ukončuje ho suchým, tichým prohlášením.
„Jo, je to Přema a dejte už pokoj!” Prudká změna barvy obličejů dotčených zapříčinila krátkodobý dojem hořícího interiéru autobusu.
„Já ti říkala, že nám tu někdo může rozumět…”, zakončila jedna z žen.

Cesta k horní stanici je nekonečná. To napětí by se dalo krájet. Každý čeká, kdo první se zeptá. A je to tu! „Tak kdo zůstane dole?” Všichni chceme zdolat Velký Kriváň! Všichni ale také víme, že někdo musí zůstat pod vrcholem a jistit skupinu jdoucí výš.
Nastalo hrobové ticho. Jen občas ho přehluší 4 rány, ostré jako štěkot krátké dávky AK63. Je to zvuk kladek lanovky.
„Já zůstanu”, hlásí se jako prvý Michal. Ještě dva…, kteří dva se s ním ještě obětují? „My zůstaneme s Michalem”, rvou nám slova Kuby trn z paty. Tím druhým členem v jeho větě má být zřejmě Radka. Ano! Přikyvuje! Ostatní věříme, že jejich chvíle pokořit vrchol ještě přijde.
Zastavujeme se v prudkém stoupání, naposledy se mlčky obejmeme. Slov netřeba. Dál už je to jen na nás.

Malá Fatra
zleva: Poludňový grúň, Steny – Severný vrchol, Veľký Rozsutec, Stoh

Po nekonečných téměř třinácti minutách jsme na vrcholu. Každý si ve spěchu dělá vrcholové foto. „Nesmíme otálet s návratem.“ „Co když se změní počasí?” Hory nám nic neodpustí. Cesta dolů je vždy horší. Sotva otočím hlavu směrem dolů, vidím místo, kde jsme se rozešli s trojicí obětavých. Nejsou tam!
Přemítám, co se mohlo stát. Hned prvá myšlenka se ukazuje správnou! Přemohla je žízeň. Jakmile zahlédli Chatu pod Chlebom, věděli co je pro ně nejlepší!
Dojdeme tam všichni.
Pivo, polévka a zase do kopce. Stoupáme traverzem na Sedlo za Hromovým. Nohy se boří do sněhu. Všichni toho máme dost, ale nikdo to nevzdává.
V dáli na hřebeni spatřujeme jinou skupinu. Ze zkušenosti vím, že je to jen přelud. Výšková nemoc. Jen krátkozrací oponují. Jejich handicap zřejmě nemoc oddaluje. Nejsem tu lékařem, jen odhaduji…

Jsme na hřebeni. Mohlo by se zdát, že to nejhorší máme za sebou. Cesta po hřebeni je příjemná i těm, co pochybovali. Poludňový grůň. Další test charakterů a morálů! Sestup po černé sjezdovce do základního tábora. Jen málokdo věřil, že cesta dolů bude obtížnější. Svaly i těla jsou ochablá. Není čas na remízy, natož prohry! „Dnes se vrátíme všichni!”
Sestupuji s Aldou a Milanem jako první. V basecampu je vždycky živo. Tady až moc. Když jsou někteří ještě v půli sjezdovky, nabývám zkušenost, již vzápětí zužitkuji. U okýnka nečekaně měním taktiku a rovnou objednávám pivo pro všechny. Některým po dvou. Snad na něj nebudou po sestupu čekat dlouho.

Chata na Grůni
Chata na Grůni

Obsluha je šílená. Nemíním stav jejich mysli. „Výtečný tah!”, říkám si. Jsem na sebe pyšný. 15 minut trvalo posledním sestoupit. Stejně tak načepovat objednaná piva. Všichni z naší skupiny jsou spokojeni, chválí mě. Ne již tak ti žízniví ve frontě za mnou. Při zaslechnutí mé objednávky dva omdleli. „Na horách jsme každý za sebe!”, říkám si. Povýšeně je překračuji a odnáším objednané pití.
Pustit se tu do jídla je velká odvaha. Čeho se my můžeme ještě bát? Čekání na objednávku si zkracujeme studiem jízdního řádu. Spolehlivě už umíme všechny spoje žilinského kraje zpaměti. Z dlouhé chvíle se z nich vzájemně zkoušíme. „Při stejné hromadě štěstí, jakou jsme až doposud byli zasypání, můžeme stihnout poslední autobus ze Štefanové až ke kempu.”

Jdeme do finiše. Cestou dolů už ani Koudy neskrývá svou únavu. Způsob jeho chůze je něco mezi tancem baletky a křečí zmírajícího zvířete zasaženého šípem do slabin. Jakmile však zahlédne paprsky zapadajícího slunce v odlesku objektivu, vyškrábe poslední zbytky sil k napnutí obličejových svalů. Uvolněně předstírá úsměv. Fotoaparát funguje i na ostatní.
Ve Štefanové jsme včas. Touha nás hnala rychleji, než nejbláznivější představa o čase našeho příchodu sem. Stíháme ještě drobné občerstvení ve zdejší „autobusové zastávce”.

Po návratu do kempu jsme plni zážitků. Nemáme se o ně s kým podělit. Nikoho nezajímají. Opakujeme si je jen mezi sebou. Pepa se ohrazuje proti monotematičnosti rozhovoru. Domnívaje se, že odkloní pozornost k sobě, přináší hrnec. O jeho obsahu tvrdí, že je to čerstvě uvařená polévka. Neodmítáme, nemaje sil.
Po prvých soustech tušíme jeho lest. Milan to zkušeně poznal. Nejde o polévku! Je to svařené víno. Možná je to tak lépe.
Okolní teplota dále klesá. Koudy s vypětím sil tradičně oblbuje Vilmu. Přichází poslední noc.

Mapa dne

Neděle – 8.5.2016

Něco ti tam chybí...
Něco ti tam chybí…

Poslední ráno je vždycky smutné. Útěchou je nám pěkné počasí. Po snídani děláme vzájemnou obhlídku svých strojů a rozjíždíme se každý vlastní cestou domů.
Končí další společné setkání. Letos naštěstí teprve to prvé.

Mapa dne

Celá mapa