Embacher 2018

31.5.-5.6.2018

Inža s Martinou, Janek s Vikou, Koudy, Michal, Vláďa

Embacher je penzion ve Viehhofenu, nedaleko Zell am See. Tentokrát se tu potkáme a vyrazíme společně za letošní dovolenou na Korsiku.
Příjezd všech je plánován do neděle. V pondělí přejezd do Livorna a v úterý trajekt na Korsiku.
Já to v pondělí otáčím zpět k domovu Abych si to užil, jedu o den dříve. V pátek na večer do Hradiště a v sobotu ráno s Michalem na Embacher. Před Embacherem ještě jednu noc, někde kolem Mariazellu.

V sobotu ráno odjíždíme z Hradiště. Není kam spěchat. Přejezd do Mariazellu je kolem 350km. Spát budeme pod stanem v kempu, který zná Michal.
Čím jsme blíž k Vídni, tím více sílí dojem, že jedeme do brutální bouřky. Začíná pršet, zastavujeme pod mostem na krátkou přestávku a poradu, co dál.

Koukáme na předpověď, meteoradar a měníme plán. Cesta na Mariazell by byla přímo do bouřky. Podle radaru, pokud to dnes dáme rovnou na Viehhofen – Embacher, mohla by nás bouřka minout. Je to sice neplánovaný kus cesty, ale lépe než spát v louži.
Tankujeme v Hall na OMW, jinak jedeme v kuse. Chceme si tu dát kafe a tatranku. Než odtlačíme motorky od stojanu, bouřka je zase nad námi.Vynecháme kafe a jedem dál. Těsně před sedmou jsme na penzionu. I když nás dnes často trefila ne jedna kapka vody, celé se to dalo projet bez nepromoků.

Včera jsme si dali nečekaně celkem do těla, tak jsme dnes strojům naordinovali poklid.
Jedeme se podívat do Lengau, až tam kde končí cesta. Hesenau se nám líbí natolik, že si to dáme 3x tunelem a jednou zákazem krze pěší zónu.

Pak už míříme k Zell am See. Obkroužíme jezero (některá místa 2x), projdeme město, ochutnáme místní zmrzlinu, v Bille nakoupíme Inžovi a Martině nefalšovanou Plzeň v plechu, posedíme s důchodci a kačenkami, no a jak se začne zatahovat, hybaj do chalupy.
A zase chčije. No to se těm dvěma asi nejede nejlíp. Než přijedou, zajistíme jim u paní domácí ten nejpěknější apartmán a navnadíme je „fotečkama připravených pelíšků“.
Dojíždějí před devátou. Od toho, že nejsou durch, je chránil jen nepromok. Tak, jak my včera jeli na hraně bouřky, oni dnes celou cestu v ní. Ale určitě to byla jiná, ta naše šla dál.
Na večeři nejdeme hned do vedlejšího hotelu Oberwirt, zkusíme nedalekou restaurace Die Schmiede. Jsme jediní hosté, obsluha – majitel je mírně překvapen a dává nám na výběr z toho, co umí uvařit sám. Nepohrdneme. Na verandě penzionu se docpeme čipsy, dopijem a dem spát.

Je neděle a do večera má dorazit Janek s Vikou a Koudy. My se jedeme projet na Gerlos a kouknou na Krimmlerský vodopád. Ráno je krásné, slunečné, jako by tak bylo pořád.
Jedeme cestou na Gerlos. U mýtné brány to otáčíme. Zbytečných 6,5 éček. Sjedeme na parkoviště k vodopádu. Navštívíme budovu s cetkami (kvůli wc), kde se Michalovi zalíbí pěkná pokrývka hlavy. 20€ se mu zdá za klóbrc dost a navíc – na Korsice by v něm moc parády nenadělal. Vrací ho tedy zpět na stojan a přidává k už tak bujarému společenství života v klobouku, svou vlastní genetickou informaci.

Placený vstup k vodopádu (zdá se nám) posunuli zase níž! Co na plat, přispějeme a už jen tato špatná investice nás žene blíže vody. Dojdeme k úpatí vodopádu a shodneme se na tom, že „tady je to nejvíc“ ne, nemá smysl se štrachat výš, protože „víc vody tam asi nebude“. Dole je to paráda, cáká to všemi směry, turistů není moc. Pořídíme několik povinných obrázků. Co tak kouknout někde po kávičce? Na zahrádce nedaleké restaurace ochutnáme i polévky. Následně zkontrolujeme mechanismus interaktivních poutačů a vydáme se zpět na penzion.

Téměř ve stejná čas jako včera (půl devátá) dojíždí Janek, Vika, Koudy. Hladoví jako psi – to sou pořád.Paní domácí nám dnes dohodla večeři u souseda, na hotelu Oberwirt . Stejně, jako včera i on nás upozorní, že je tu jen kvůli nám a nabídne nám za tří jídel. Opět (asi nějaký místní zvyk) připravuje tato sám. Samozřejmě, nepohrdneme.

Pondělí 4.6.2018 – po společné snídani se chystáme na odjezd. Všichni na jih, já zpět na sever. Počasí by se už mělo umoudřit, tak to vypadá na cestu v suchu.
Každá skupina potřebuje vůdce. Dnes se této role zhostil Janek. S pečlivostí sobě vlastní diriguje vše do poslední chvíle z ptačí perspektivy – balkónu. Klape to jak má, všichni se chystají k odjezdu.
Dochází na loučení a rituály. Janek tradičně v pokleku odprošuje Viku za vše zlé, Michal už to viděl tolikrát, že prochází kolem s povrchním úšklebkem. Vika si to tradičně užívá.
Je devátá, odjíždíme podle plánu. Můj směr je domů, ale úplně dnes se mi tam ještě nechce.
Ujedu sotva 20 kilometrů z Embacheru a na cestě kolona. Do proti nic, tak jedu. Většinou kamion. Až to předjedu celé, dojedu na místo důvodu. Havárka. Tři pomačkaný auta, dvě fest, asi předjíždění. Vytažený lidi na cestě. Sotva zastavím, slyším houkačky., dojíždí rychlá. Nad hlavou burácí vrtulník….
Co sem viděl, by vydalo na solo příspěvek. Věřím, že všechno dopadlo dobře. Byl sem v první řadě, a byl to koncert. Záchranka, hasiči, policie. Možná to tak funguje i u nás, ale přímým divákem toho, jsem byl až dnes. Zdržení 50 minut. Pátý kamion za mnou, pokud to neviděl z dálky a neslyšel z vysílačky, nemohl vědět, proč tu vlastně stál. Než to pustili – poslední odjížděli hasiči – na cestě nebylo známky toho, co se tu stalo. Umývaly i silnici…

Lednice, kemp Apollo, cíl mé dnešní cesty. Kemp je prázdná. Potkávám známe tváře, například „správce“. Stavím stan, sprcha, pivo párek a jde se spát.
Ráno nechám v poklidu oschnout stan. Domů je to už jen žďuch.
A jak se daří na Korsice? O tom píše Michal.