Ukrajina 2018
28.9.-6.10.2018
Inža, Michal, Vláďa
Pátek – 28.9.2018
Po obědě mířím do Hradiště. Kolem třetí odjíždíme z čerpačky v Kunovicích. Dnes přejedeme do Zvolena. V kempu Neresnica máme rezervované ubytování na 2 noci, než pojedeme dál na východ a přidá se k nám Inža.
Dojíždíme před šestou. Milá recepční nám dává na výběr chatku, varuje před chladem a spoluobčany ubytovanými o několik chatek dál.
Pojíme cosi na kolibě, navštívíme čerpačku, nakoupíme nějaké plechy a v 11 jsme v polozmrzlé posteli.
339km
Sobota – 29.9.2018
Na dnes máme plánované kolečko po okolí. Přidat se má Peter z Bratislavy, chce nás povodit přes Štiavnické vrchy. Jeho plány hatí vykradený sklep a potíže s tím spojené.
Na cestu se vydáváme sami, ale v podstatě kopírujeme původní plán.
Nejprve tedy míříme do Banské Štiavnice. Projedeme městem a pokračujeme na Počůvadlo. Tady se při drobném občerstvení zcela nečekaně setkáváme s Pepou, který je tu s jinou partou chlapíků.
Jedeme dál přes Levicu na jih, do Podhajské. Projdeme se, sníme pizzu a odjíždíme spět do Zvolena.
Večeře na kolibě, čerpačka, postel…Je dost čerstvo.
237km
Neděle – 30.9.2018
Probouzíme se brzy. Shodujeme se, že máme dojem, jako bychom spali venku pod stanem. Ono v papundeklové buňce není o mnoho lépe. Možná by byl stan více zadýchaný. Venku je 0°C. Dost svěže. Přesouváme na Zemplínskou Šíravu, kde se potkáme s Inžou.
Cestou Michal shání hydraulickou kapalinu do spojky. Něco se mu na ní nelíbí. Nemají ji hned na prvé čerpačce, ale pořád lépe, než ji hledat na Ukrajině. Nalévá nejdražší půldeci v životě.
Na Šíravě jsme v 5. Předtím v Michalovcích zajišťujeme bydlení. Spíme v pronajaté “chatce” u vody. Inža dojíždí chvíli po nás. Jdeme na kolibu kousek od chaty. Večer posedíme a plánujeme zítřek.
310km
Pondělí – 1.10.2018
Plánem není dlouhá, ale o to horší cesta. Míříme na hranici, kde se nedá zdržení odhadnou a pak cestou do Koločavy. Po minulých zkušenostech volíme přechod Vyšné Nemecké / Užhorod. Odbavení probíhá bez komplikací. Na slovenské straně rychleji, ale celkových 40 minut je naprosto v pohodě.
Po debatě, kde směnit měnu míjíme Užhorod a zastavujeme se v Mukačevu. Měníme peníze. Inža se je rozhodne rovnou utrácet v místní hamburgárně, kde je kvalita mezinárodního pokrmu jistě zaručena. Neustále mi opakuje, že mou vinou prodělal 2 setiny hřivny na každém směněném euru. Dojde k tomu mým přesvědčením obou pánů, že ve “vnitrozemí” bude výhodnější kurs. Mýlím se a tímto se opět za svůj špatný úsudek omlouvám.
O půl páté Oleš čepuje Michalovi prvé pivo. Jsme v Koločavě. Inža navrhuje ještě krátkou obhlídku okolí. Michal zůstává hlídat ubytování. Jeden nikdy neví…
Cestou kolem jezera Terebla zjišťujeme, že tato se od naší návštěvy sem v r.2015 výrazně změnila. K horšímu. Lidé jezdící touto cestou ve dvou stopách jsou v mých očích skuteční eskamotéři. Těžko najít cestu pro jednu stopu, navíc hloubku výmolu zalitého dešťovou vodou, mohou znát jen domorodci.
Vracíme se na Stanici, chutnáme bramborák s houbami, prohodíme několik vět s Olešem, jeho mámou a jdeme spát.
286km
Úterý – 2.10.2018
Jedeme k vodě. Předtím však Inža provádí nezbytnou údržbu stroje. Jedna ze zastávek je vodopád Shypit.
Přijíždíme za deště.Ostatně předpověď neslibovala moc jiného, ba ani na další den. Cestou k vodopádu se kryjeme lesem, zpět volíme útočiště pod střechou jednoho z bifé. Ochotně nás obsluhují. Zřejmě vidina jediného dnešního přísunu Hřiven.
Napovídá tomu také, vedle stojící opékač šašliku, který tento rozdává okolním prodejcům. Další hosté už se zřejmě nečekají.
Déšť neustává a buší do plechové střechy. Trvá to tak dlouho, až si někdo z nás povšimne, že přesto že déšť slyšíme (na zmiňované střeše), nikdo z nás ho již nevidí. Matou nás kapky, opouštějící větve dříve smočených stromů.
Vycházíme z úkrytu a míříme ke strojům, které nám za nízký poplatek hlídá místní výběrčí vstupného. To v přepočtu činí cca 7,-Kč
Zpáteční cestu si na popud Inži zpestřujeme off vyjížďkou na nedaleký kopec – snad sjezdovku. To už opět za deště a bláta.
Dojíždíme kolem páté, což je brzo na to, jít spát. Posilníme se a vyrazíme do ulic. Procházkou nám vyhládne. Inža si u sličné servírky objednává co mu doporučila, či na to myslela. Dívčí sen.
120km
Středa – 3.10.2018
Jak všichni víme, středa je kritickým dnem. Abychom předešli všem možným
nepříjemnostem, stanovujeme dnešek dnem klidu a poznávání Koločavy. Počasí nás utvrdilo v našem rozhodnutí.
Ráno se věnujeme administrativě, kontrolujeme vývoj na akciových trzích a stavy našich kont. S potěšením každý zapije svou denní dávku léků, hodíme se do gala a vyrážíme. Prvé kroky vedou na trh, kde bylo možné koupit téměř vše. Jen strach mi nedovolil pořizovat obrázky. Procházíme dál, až do místního muzea – skanzenu.Jsme tu sami a máme dost času na pečlivou prohlídku. Zpět to bereme přes hřbitov, kde nemůžeme minout údajný hrob Nikoly Šuhaje. Tento se tu podle některých zdrojů objevil až po roce 1990, jako odpověď na jeho hledání českými turisty. Michal u něj pózuje, jako by ho právě dokončil. Odpoledne už máme vyhládlo a tak to jdeme zkusit do místní picérie. V restauraci sedíme sami. Pivo dostáváme celkem svižně, ale po objednávce zůstáváme sami už dočista. Vypadá to, že obsluha pro pizzu jela nejmíň do Užhorodu.
Když procházíme zpět kolem Stanice, Michal nás opouští. S Inžou jdu dále na opačný konec obce. Téměř na konci za námi z místního konzumu vybíhá borec, dává se s námi do řeči a závěrem se dopátráme toho, že jezdí k nám dělat do lesa a Inža zná dokonce jeho bráchu. Ubránili jsme se pozvání na místní kořalku.
8km
Čtvrtek – 4.10.2018
Poslední den našeho pobytu jedeme k jezeru Siněvir. I tady se vybírá vstupné, spíše “vjízdné”. U turniketu si nás vyhlídl místní ořech a snaží se nás chytnout za nohavici. Je chladno, turistů tu moc není. Obcházíme jezero a pokračujeme cestou na jih od Siněvirké Poljany k ekoparku Экопарк “Долина волков” (Údolí vlků). Ještě jižněji cestou od Siněviru je po levé straně Центр реабілітації бурого ведмедя (rehabilitační centrum medvěda hnědého). Je s podivem, jak oba zooparky mohou fungovat v takto “nebohatém” kraji. V Údolí vlků vidíme také dvě malá koťata, na vlky to nevypadá. V druhé stanici mají podle popisu na 26 medvědů. Je to nezapomenutelný zážitek vidět takto velké zvíře ze vzdálenosti necelých dvou metrů. Stejně tak, dívat se na více než 400kg (podle popisu) vážící slepé zvíře hodiny přešlapující na jednom místě.
Pokračujeme dál na jih kolem řeky Terebla až téměř k soutoku s řekou Chorna Rika (druhé jméno je Ozeryanka). Inža si všímá šotoliny, cedule odkazující na muzeum vorařství, letících ptáků, hub podél cesty a spousty jiných drobností. Tady nás opouští Michal, který jde jistit bydlení.
Na začátku je zákaz vjezdu a nějaký дежурный работник [dežurnyj rаbotnik] se nás snaží přesvědčit, že dál nic není, ale přesto nás tam pouští. Dojíždíme na místo bývalého muzea vorařství. Podle tohoto článku muzeum smetla v roce 1998 mohutná povodeň, která zdevastovala i okolí. Po 20 letech začínají rekonstrukce. Nádrž,měla šířku 300m a délku asi 2km. Hráz pak byla 80m dlouhá. Je to údajně jedno ze dvou (Kanada) muzeí vorařství tohoto druhu. Rozpočet na opravu, kterou provádějí (a to jsme viděli) původními postupy má dosáhnou 53 milionů hřiven (dnes cca 47mil Kč) a trvat má 3 roky. Tak na to se přijedeme podívat.
Pokračujeme dál cestou – necestou. Občas nějaká chalupa, nějaké zvíře, jinak nic. Dojíždíme až na konec cesty, kterou protíná závora. Dál už nic. Jsme v samém středu národního parku Siněvir. Otáčíme a cestou zpět si všímáme čerstvě zasněžených vrcholků.
87km
pátek – 5.10.2018
Ráno je -1°C. Nic moc na to, vyrazit zpět. V 9:30 se loučíme s Koločavou. Ranní cesta v kopcích je hodně chladná. Místy mlha a my čekáme na každý paprsek slunce. Před Užhorodem utrácíme Hřivny za cetky, ty poslední pak na čerpačce. Na hranici jsme 30min po poledni. Tentokrát zdržují Slováci. Hodina dvacet…
Chvíli před třetí jíme. Reštaurácia Flóra, obec Soľ. Odhadujeme dnešní dojezd a objednáváme nocleh v penzionu Adak v Párnici. Ještě jedna zastávka na čerpačce v Tatranské Štrbe a v 18:30 jsme na penzionu. Už je dost šero – hold říjen.
470km
sobota – 6.10.2018
Snídaní zakončíme naše společné putování a rozjíždíme se každý svou cestou domů.
247km
