Pracovní den

6.2.2020

Koudy, Vláďa

Ještě jsem tu nepsal o práci. Své práci. Mém zaměstnání, jehož součástí je i navštěvování obchodů. To jen na vysvětlenou, jak jsem se dnes dopoledne ocitl v Chuchelné. Letos poprvé. Vlastně prvně od srpna loňského roku.

Chodím mezi regály, hledím na ně, občas do tabletu, když cítím a periferně vidím že se na mě cosi řítí. Než se stihnu vzpamatovat, vrazí do mě podivným vozíkem narvaným lahváči, ještě podivnější chlapík v teplákovce. Že v ní někteří chodí i do kina faj, ale v únoru, kdy je venku sníh a v obchodě… No hold jiný kraj.

Prudce sebou trhnu otáčím hlavou a ve vteřině formuluji větu, kterou se pokusím být maximálně korektní, avšak dostatečně razantní v hájení svého práva o nedotknutelnosti nákupním vozíkem. Když má hlava dokončí obrat o 180 stupňů a ústa jsou připravena chrlit slova, oči spočinou na vlasy zarostlé a vousy zanedbané tváři. V tom okamžiku se mi zatmí před očima a brada bezhlasně padne dolů.

Nazdar Koudy!

A takto nějak začalo naše dnešní setkání. Nebo možná jinak, ale to je jedno..

Koudy mě provedl svým současným „bejvákem“, seznámil mě se spolubydlícími a procházeje chodbami, nenechal mě na pochybách, že zná každou sestřičku pod střechou. Ony, že znají jeho, včetně jeho volnočasového programu. Zkrátka pohodička. No a zřejmě abych nenabyl dojmu, že to je úplná selanka, vzal mě do tělocvičny a předvedl mi, jak se dává do formy. Bystrému oku pozorovatele jistě neunikne (stejně jako mému) že jsme tam sami. Zřejmě nějaký fejk.

No a jako velcí kluci, kteří si rádi poměřují kde co, mi to zkusili taky. Jasně, bylo to z mé strany nekorektní machrování. Dalo se předpokládat, že tu levačku vytáhnu výš. Ale s vědomím perfektně vybavené tělocvičny a obětavosti zdravotnického personálu, jeden nikdy neví.
Tak odvetou Koudy, příště dáme páku pravačkou. To nemám šanci já :-)